Snad drobná chybička, malá závada v systému. Špatná posloupnost dílčích úkonů, konstrukční vada, několik molekul propadlých sítem konverzních procedur. Kde zas ti palubní technici v noci pařili, aby den poté neodvedli pořádný kus práce. Majzlík, kladívko a jedu. Tesám, tesám, ne? Na situaci nic nemění, že někteří jsou velmi pokročilí roboti. Proč k lidské podobě vyzvedli mou bytost, památník vlastního nekonečného umu a dovedností, skulpturu dostatečnosti v rámci možností, v univerzálních limitech evoluce, tak jak probíhala na Zemi? Svět podle Boha? Nikdo není dokonalý, ani vesmír a jen díky nedokonalosti, je takovým, jakým se být zdá. Množství testů, vstupně-výstupních kontrol, shoda vzorů a kopií, plánů a skutečnosti, vylučuje chybu techniků, a já to vím. Co naplat.
Fáríh s Ottou odhodlaně kráčejí kupředu, v těsném závěsu cupitá mamá. Postava v dálce mává, odhazuje vajgl, nasedá do auta. Na střeše zablikal nápis Taxi. Vidím, co jsem viděl a teď sklápím zrak, sleduji špičky bot. Stín. Noha, nohu mine. Zaostávám, nestačím. Musím na chvíli zastavit. Tma. Má silueta natažená halogeny přistávací věže. Může být drobná srdeční příhoda rozporem mezi světem podle Boha a evolucí? Rodilý Baut přetvořený vyšší mocí na člověka. Tragikomické. Paradox paradoxu. Nezbývá, být chvíli lidsky smrtelným. Bolest pod hrudní kostí odeznívá. Události posledních dní byly tak podivné. Prosím, řekni mi, kdo jsi? Jaká budou tvá rozhodnutí? Člověk a racionální bytost? Nesmysl. Zhruba ze dvou třetin lidské chování ovlivňují emoce. Ještě dříve než člověk dokáže myšlenku zaregistrovat, zpracovat, vyhodnotit, už milióny neuronů vysílají nesčetně informací, jež kupříkladu, s právě proneseným logickým výrokem, výsledkem rovnice, banálním sdělením, mají společný tak akorát celistvě sdílený, nerozborný guláš vědomí na věky, věků. Omyl, nic není na stálo. Všechno se neustále mění, vzniká, zaniká, poznenáhlu a pomaloučku se přizpůsobuje nekonečnému kosmu.
Bolest ustoupila. Přidávám do kroku, dobíhám ostatní. Znovu stejná otázka. Kým bys chtěl být a dovolí ti to ostatní? Altruismus? Lidská kooperace? No, když tak koukám na Fárína s Ottou, vynechám ctihodnou Sigismundu, vidím, že tím SuperGuru budu muset být opět já.
Račte panstvo nastupovat. Uklonil se taxikář. Sigismunda Ingebold ho sjížděla od hlavy k patě nedůvěřivým pohledem, usmála se, až když ji nabídl rámě a pomohl do sedadla. Majordomus držel dveře.
„Pánové, vzadu není místo pro tři, když vidím skládat naší bagáž do vehiklu opodál,sice je mi tě Fáríhu líto, ale není zbytí.“
„Vaše přání je mi rozkazem Efendi.“
Taxikář popotáhl významně obočím, jako by k údivu nestačily naše arabské hábity. Dlaní pohladil plešku, podrbal bradku a zaťatou pěstí ukázal vpřed. Podivný drožkař. Vehikl krytý plachtou se rozjel a my za ním. Lesklá mokrá vozovka, zatopené pasti děr pod hladkým povrchem, průjezd dlouhými táhlými prohlubněmi vyplněnými štědrou vrstvou vody, která zurčela pod koly. Nezvykle rušný provoz v pátečním podvečeru. Protijedoucí řidiči se neobtěžovali tlumit světla a vždy, když se vyřítili proti nám, bleskly reflektory jako krátká polární záře, sprška od kol pleskla o kapotu a ono to zaznělo, jako dálkou tlumená ozvěna výstřelu z kanónu. Faríh s hlavou na kolenou, snad na korbě podřimoval, vypadal v záblescích dojemně a přízračně. Jednou ho našpulkovaného musím pozvat do Strobáka. Zamyšleně jsem hleděl do tmy a bezděčně se usmíval na sedadle za řidičem, který s mamá plynně konverzoval v německém jazyce. V momentě, kdy se ho optala, kde se tak dobře naučil německy, odvětil, že to vůbec není podstatné, prý hlavní je učit se. A to zopakoval ještě dvakrát! Byl mi povědomý ten podivný drožkař. Ale asi má pravdu, protože lidská zvídavost a touha poznávat jsou nekonečné. Odhalili jste tajemství hmoty, dokážete zachytit neviditelné formy záhadné energie. Spekulujete o teorii strun, prostoru a čase, více dimenzích, paralelních vesmírech. Kolik jich vlastně je? Dva, nekonečně mnoho? Vím o tom své, jen nedokážu vše srozumitelně popsat a vy pochopit, i když bych chtěl a vy jistě také. Prozatím. Jak sami vidíte, jsem unavený, krapet se má lidská osobnost rozpadá, mimozemská nesmí nabýt vrchu, tak setrvejme u dvou světů, oddělených málem atomů. Ostatně, není to špatný model. Věřte mi nebo ne, vidíme vás v paralelním vesmíru, podobném vašemu, bez fyzikálních extravagancí. Možná je trochu barevnější, takový pastelově postelový dožluta a bledě modra. Vypadáte stejně tam, i tady. Stojíte s kabelkou, aktovkou, kočárkem na zastávce a víte, že autobus pojede doleva. V paralelním vesmíru máte namířeno třeba doprava nebo stepujete o ulici dál. Prosím, pozorně mě poslouchejte. Důsledně si představte, že Váš život je snem toho, na druhé straně.
Palosinův archív 