Vyhlídky a věže IV

Povedený kousek do sbírky. Na maják jsem jaktěživ nevylezl. Jo, často mi na něj kápne, ale tento byl skutečný a postavili jej v roce 1934 na ostrově Texel. Samotný ostrov je největší z Fríského souostroví, směrem od jihu k severu patří Nizozemcům, Němcům, Dánům a pak zase dojčům. Prý mluvit v Amstru německou řečí není ten nejlepší nápad, ale zde přece jenom existuje jakási spřízněnost s našimi západními sousedy. Jak my rádi okupujeme Chorvatsko, tak Němci ze severo-západu zbožňují tento ostrov. Slůvko okupovat nebo spíše vykupovat je plně namístě. Během brouzdání vlnami, bych se i okoupal, soutok Waddense a Severního moře byl koncem července nezvykle teplý, ale mám lepru – rozuměj rudé skvrny po celém těle, kromě prdele a noh, jako alergickou reakci na užívané léky – tak jsem opustil ztepilou spolucestující, která se hodlala v moři snad utopit a šel koupit svačino-oběd do místního Lídlu. Stejně jsem neměl plavky.

Wow! Náš Lídl je až neskutečně uspořádaný, nájezdy důchodců po ránu v den slev bývají upejpavě skromňoučké, běžný denní provoz, hezky česky normální, na rozdíl od tamějšího velkoskladu. Podobně masové spotřební orgie jsem v životě neviděl! Tak narvané koše nadrozměrnými baleními všeho možného i nemožného, snad vypukne válka nebo co, rozjívená uřvaná germánská děcka, střední generace rodičů, samí velcí dobře živení, nepříliš pohlední lidé, kteří snad chtěli rozebrat supermarket na šroubky a pak jej u kolektivního ohně uprostřed dun, opéct, sežrat a následně slavnostně vykadit. Pochopil jsem, že běžný Slovan je tady etnickou raritou. Já chtěl jenom pojíst bagety a kvalitního holandského jogurtu. Jogurt pod litrové balení nekoupíš, bagety naštěstí stejné jako u nás, pomazánečky v malých kulatých pixličkách, jako chuťovky, no nekup to, ještě obdobu našeho ovocného Jupíka, bo ty flašky mají dobře konstruovaný sací otvor a v busu se nepolijete, nepobryndáte. Vytáhnu 5 ojrodoláčů a valím ke kase. Ostentativně třímám bankovku, apaticky opřený o vlastně prázdný koš velikosti vany a soudě dle pohledů germánských bratří & sester si připadám jako exot, když vrhají směrem ke mně rozhodně ne opovržlivé, ale spíše mírně varovné pohledy. Černý pás frčí…, chtěl jsem napsat jako Michael Schumacher, než se vymlel na lyžích, což je samozřejmě nekorektní, poté mě napadl Ayrton Senna, což taky není ono, navíc jsem ho obdivoval – fajn týpek z jihu, Nikki Lauda, ten asi rovněž nebude tím pravým… Nicméně přicházím na řadu…, až teď jsem pochopil smysl oněch decentních grimas. Velká tabule nad kasou holandsky a německy hlásá, že hotovost neberou. Sice vypadám jako plážový povaleč, který si jen tak odskočil z hlubin moře a písečných dun, ostatní zpoza hor zboží nakupených v gargantuovsky obřích koších se solidárně šklebí, včetně manažera hypermarketu – jak jsem ho zřejmě správně otipoval, a který se jen těší, jak mi odejme můj minimalistický nákup a s předstíranou lítostí jej vrátí zpátky do úporně dobývaných a nájezdníky poměrně rozvrácených hradeb regálů. Mladej blonďatej prodavač za kasou, s úsměvem přilepeným na ksicht, ukazuje na ceduli, plácnu se po čele a z ledvinky zamaskované pod tričkem vítězoslavně vytahuju 4 karty zapouzdřené do obalů a tvářím se jako milionář na dietě. Co je komu do toho, že třetí je řidičák a čtvrtá občanka. Proti světlu důležitě porovnávám obě průhledné bankovní karty, protože se mírně liší jen odstínem, samozřejmě každá má jiný PIN. Kupodivu terminály nejsou contactless, takže ťukám kód, platba necelých 5 ojrodoláčů schválena. Anglicky do fronty za mnou hlasitě pronesu: Lidé, nenakupujte tolik a běžte si zaplavat. Odcházím krokem královským. Před chrámem konzumu chvíli přemýšlím, kde jsem zaparkoval své Maserati? Hluboce zamyšlen se vracím alejí kolotočů a pouťových atrakcí k „našemu“ autobusu.

Busy, auta i pěší dopraví na ostrov mohutné trajekty v barvách Pittsburgh Penguins během 20 minut z přístavu Den Helder. Velkou atrakcí, alespoň pro mě – suchozemce, je krmení houfů nalétávajících racků, kteří za kus žvance předvádějí fascinující vzdušnou akrobacii. Samotný přístav a město dokonce provozují mezinárodní letiště a jsou sídlem Akademie a Muzea královského námořnictva. Mimo to samotný přístav je hlavní námořní základnou nizozemského válečného námořnictva jejího Veličenstva, viz: foto. Zpoza skel autobusu jsem aspoň trochu koukatelně vyfotil ponorku ze 60. Let. Minolovka mi odplula kamsi do ztracena minových polí a dějin nezbytných marností.

Popisovaný obchod a pláže v dunách leží na západním pobřeží ostrova v městečku De Koog. Při pohledu mezi hřebeny písku, na karavany, stany, pár nevelkých hotelů pochopíte, proč se ti němčouři tak vehementně zásobují. Jednak disponují kupní silou nejvyspělejší země EU a taky proč nemít při kempování trochu komfortu, proč nevzdat hold obžerství a pivní výživě. Jak pravím, rychlá zastávka u moře s přehlídkou mnoha různých germánských pitoreskních typů: od anemických, bělolících, blonďatých víl, po divně zmustrované obrejlené stařeny se špičatým, chlupatým nosem, od normálních mužů bílé rasy, až po obtloustlé, lehce dementní chlapíky rozličného věku, vysoké starší pány na cestě k důstojně sveřepému stáří. Německo v přítomnosti a pohybu. Na severu Holandska. Děti na pláži vypadaly stejně jako všechny děti a mimo mořských vln a samotné vody převeliké, nekonečné je fascinovali mrňaví mořští ráčci zapouzdření ve špičatých ulitkách. Ti zaujali i mne. Chtěl jsem nasbírat pár mušliček. Placaté bílé, béžové, srdčitého tvaru byly prázdné. Každou z těch malých zakroucených obýval prťavý agresivní ráček. V příboji jich bylo plno. Někteří dokonce za přihlížení dětských diváků zápasili mezi sebou. Jeden drzej mě držel za ukazováček průsvitným klepýtkem, sám metr v luftě. Znechuceně jsem nájezdníka, jako před tím jiné, odhodil metr do moře a sledoval, jak si z toho nic nedělá a spolu s kámoši houfně míří zpátky ku břehu. Zřejmě na rozhraní písku a míst kam doklopýtaly vlny, nalézali nejštědřejší zdroj potravy. Takový Lídl pro mladé ráčky poustevníky. Přece jen jsem jednu prázdnou ulitu našel a konečně mohl být happy.

Ještě bych asi měl trochu popsat severní trasu z úchvatných skleníků v Orchideeenhoeve Luttelgeest do přístavu Den Helder. Teda, část, která vede po 32 km dlouhé, umělé hrázi Afsluitdijk a pak ještě jedna, ne tak majestátní, kratší, odděluje moře od umělého zálivu Ijsselmeer. Cesta kupředu, vlevo voda, vpravo voda. Krása poldrů! Několik architektonických nesmyslů, třeba: dvoje propouštěcí vrata, socha vodohospodáře, ministra, politika Cornelia Lelyho Vám zpestří dřeváky i svetřík…, koho má bavit psát tyhle cypoviny po 2 dcl vodky… Zduřte!

Reklamy
Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Malej ale Canón

Už pár let, vždy na sklonku jara, počátkem léta vyrážím na cesty za poznáním po celé Evropě. No, poněkud nadsazuji. Kvartál méně hulím, pochlastávám jenom 4x týdně, úporně skrblím, nikoho nikam nezvu, sedím, přesněji řečeno, polehávám nebo úplně ležím, abych neplýtval drahocennou energií a nemusel moc pojídat už tak celostně drahé, fejkové potraviny. Šetřím i vodou. Mýt se doma? Pche, jste přišli o rozum?! V práci sháním poukázky na pracovní nápoje, od vyvolených, kterým je zdarma poskytuje zaměstnavatel a v půllitrové petce minerálku pašuju domů. Na účet firmy se i myju. Zbytek mýdla nebo šamponového gelu se vždycky někde v rožku najde, v případě nouze používám Solvinu. Nohám, rukám smradlavý prášek nevadí, nehluboké šrámy v obličeji vyváží osvěžující pocit v oblasti kulek a okolí. Vousy oškrábu průmyslovým odlamovacím nožem módní žluté barvy. Šrámy občas hlubší, ovšem prudší krvácení zažívám opravdu jenom zřídka. Víkendy bývají těžké. V sobotu napustím dřez studenou vodou do výše asi jednoho cm. Nechápu, proč mnozí nájemníci nalepují na poštovní schránky cedulky: „Nevhazovat reklamu“. Berou sociálně slabým i tak málo kvalifikovanou práci! Stačí se naučit rozpoznávat slůvko reklama, pak k výkonu této bohulibé obživy nemusíte umět ani číst, pošťák z vás nebude, no co… Občas vybírám letáky z i cizích stránek. Jak už jsem předeslal, o víkendu přichází krize, chandra, žízeň a hlad. Ty měkčí namáčím v dřezu a vodu vysávám z papíru. V neděli nejen vysávám…, no, když mokrý papír dochutíte kečupem, trochou sole, opepříte, na Michelinskou hvězdu to nebude, ale když není zbytí…, mohu poskytnout i jeden zajímavý recept… Namočte surovinu přes noc a ráno rozmělněte v misce. Pokud jste za sobotního soumraku neprovozovali stále populárnější volnočasovou sportovní aktivitu; bin-diving a nevylovili nějaké zbytky zavařenin, uzenin, prošlých jogurtů, apod…, u sousedů vysomrujte štipku majoránky, poproste, jestli byste si mohli odskočit na WC, osolte, bez pepře se obejdeme, konečně se blíží jaro, nuže, vyrazte do lesa, narvěte něco bylinek, uloupněte pár mladých chorošů, smrkové jehličí na čaj, lze očesat i vyhozené vánoční stromky, a máte báječně vlažného Českého kubu i vonný ledový čaj. Tohle uvařit nesvede ani Master Chef Česko. Vždyť i mořské želvy jedí plastové sáčky a žraloci tygří úplně všechno, včetně menších příslušníků vlastního druhu. Asi vám nemusím prozrazovat, k čemu používám reklamy tištěné na nepoživatelném voskovaném papíře…V neděli ve zbytku vody operu ponožky a slipky…, mám stejně jenom dvoje, zato ponožky mám tři. Je útěšné nedělní popolední, žaludek zahlcen k prasknutí, něco málo vody zbylo, naběračkou pěkně z povrchu naplním tekutinou elektrickou konvici, přivedu k varu, a zaliju šálek kávy, že už stejnou kávu zalévám potřetí, tss, co je komu po tom… Trochu otráveně vychutnávám skvělý nápoj tureckých bratří & sester, poněvadž v pondělí musím k ortopedovi, bude mi vrtat koleno, prý zákrok hradí VZP v plné výši.

No, pokud přežiju těch pár měsíců skrblení, výražím na autokarové poznávací zájezdy s cestovní kanceláří, průvodcem a opruzenou pražskou nebo brněnskou většinou. Druhá, horší první, ovšem na seniory z Hané nemá nikdo. Agresivní nepřejícnost. Výjimky potvrzují pravidlo. Jednu starší zachovalou blondýnku z Olomouce jsem toužil držet za ruku na břehu Lago di Garda, navzdory potencionální adventuře tvrdila, že je vdaná babička a vody se nebojí. Velice milí jsou Slezané, vyjma obyvatel Karviné, rovněž naturalizovaní Pražáci ze Slovenska bejvaj úsporně zábavní.

Jo, chtěl jsem se pochlubit novým foťákem… Počítač je zapnutý už dvě hodiny, JezusMaria, dyť musím šetřit. Tak jen briefly. Postarší Canon PowerShot SX700 HS – 30x ultrazoomový kompakt s malým snímacím čipem zhruba velikosti nehtu malíčku odvedl za pět let a dobrých světelných podmínek kvalitní práci a obšťastnil mě poměrně solidními fotkami z cest. Podstatnou nevýhodou byla malá světelnost objektivu – na nejmenší ohniskové vzdálenosti dosahoval velkého clonového čísla. O nějakou fotografickou teorii jsem se začal trochu zajímat až teď a těch asi deset procent, co jsem pochopil, obratem zapomněl. Prostě bych jev přirovnal k malé díře (velikost průměru vstupní pupily) a zároveň maximálně smrsklému ptáku (vzdálenost čočky od ohniska), čehož důsledkem je praktická nemožnost pořídit koukatelné fotky za zhoršených světelných podmínek, šera, podvečera i za pouličního osvětlení, uvnitř sakrální staveb, atd… Dalším důvodem ke koupi něčeho novějšího byla lehounce poškrábaná čočka a poměrně velké smítko nebo nějaká optická vada za ní. Fotoaparát navíc vykazoval nemile zábavnou vlastnost, kterou trpí většina kompaktů CANON. Během automatického ostření mnohdy zaměřoval pozornost na něco, co chtěl on, ale ne autor a vlastník. Hmm! Aparát disponuje i nepraktickým ručním zaostřováním, jehož princip jsem pochopil až nyní, které by pravděpodobně rovněž nevedlo ke kýženému výsledku. Řeknete, maličkost?

Inu, v galerii Academy, kam už se asi nepodívám, mě přiváděl k šílenství, když párkrát čistě zaostřil Davidův obličej, jednou dokonce pouze jeho penis, a pak donekonečna jen podobně zašedlé pozadí (nemyslím prdel), a znovu a znovu cokoli jiného, než sochu. Normálně jsem kolem tohoto bezesporu uměleckého arcidíla v originále poskakoval jako kašpar, zepředu, zleva, prava, různých úhlů, podhledu, možnost nadhledu nebyla, na kolenou…zhruba z 20 je celý David ostře zachycen asi jen na 2 snímcích. Podobně v kapli Medicejských rok poté, kde na portálech trůní Michelangelovy sochy podobné umělecké hodnoty. Tam už jsem chtěl foťákem mrštit o zem. To co jsem přivezl loni na kartě z Rijksmusea, utvrdilo mé přesvědčení zakoupit opravdu něco jiného. Vermeerova Mlékařka vypadá jako omalovánka blbě vybarvená dysgrafikem a Rembrandtova Noční hlídka snad ještě hůř, nepomohly ani úpravy v grafických editorech.

Zhruba měsíc jsem pročítal odborné, laické recenze, abych vůbec zjistil, co trh nabízí a věren značce v říjnu pořídil Vánoční dárek (bo k foťáku návdavkem nabízeli náhradní baterku, SD kartu, voucher na foto služby za litr a vánoční svíci s chráněné dílny, věru bonus cca 3 litry – tuž neber to, cype), Canon PowerShot G7X Mark II. Průkopníkem a zřejmě stále jedničkou v segmentu pokročilých digitálních kompaktů jsou verze legendárního Sony RX100, dnes již ve verzi 6 a na paty oběma značkám šlapou Lumixy od Panasonicu. Jenomže Sony razí dost brutální cenovou politku, poslední verze – konečně vybavená dotykovým displejem, hledáček je standardem snad od verze 3 je bratru stále za 30 litrů a to už šli s cenou o 2000 tisíce dolů. G7X je cenovým ekvivalentem RX100 verze III, a ač není žádným nováčkem, je v žebříčcích buď druhý, nebo Top. Právě mezi těmi dvěma jsem se rozhodoval. A nelituji. RX100 nemá dotykový displej a hledáček v této verzi ještě stojí za prd. Hledáček považuji při pořizování street foto za nebezpečný, pokud vás někdo nepřejede, nesrazí, neokrade, během uvykání zraku okolí, znovu v chůzi, pravděpodobně někam zahučíte.

Nejvíce mě uchvátila světelnost objektivu, dotykový displej, i přední otočný volič je fajn. Nejnižší a nejvyšší fyzická ohnisková vzdálenost vyražená na objektivu je 8,8 – 36,8 mm a tomu odpovídající clona 1,8 – 2,8. Což zhruba znamená, že s malým pérem máte k dispozici velkou ďouru a s velkým pérem menší, ale stále velikou díru. Chápete? To je zejebowiste, ni? K tomu velký 1“ snímač BSI-CMOS (fotocitlivá vrstva pod tranzistory a kovovými obvody = lepší využití dopadajícího světla, dnes běžně používaná i mobily), ne velikosti nehtu malíčku, ale palce! Aby v tom celém nebyl bordel, ale jen chaos v parametrech se vždy udává přepočtená ohnisková vzdálenost vzhledem k políčku kinofilmu (velikostí odpovídá fullframe čip). Kdy prostě u menších snímacích čipů dochází k ořezu, kterému se říká crop factor a u 1“ palcových čipů činí zhruba 2,7. Tedy když tímto číslem vynásobíte první rozmezí, dostanete běžně uváděné parametry 24 – 100 mm, což obé dělené větší menším udává dostačující optický zoom, tedy 4,2. Při nejmenší ohniskové vzdálenosti recenze plácaj cosi o širokoúhlosti snímku. Běžně člověk okem zaznamenává obraz přibližně 45° a periferně 90°, tedy zhruba na rozpažení horních končetin. Já se dopočítal podle nějaké bláznivé fotografické tabulky k 84° na nejkratším ohnisku – a na 24° na ohnisku nejdelším, což je OK. Závěrem. Z hlediska zákonů optiky totiž existuje omezení a rozpor mezi velkou ohniskovou vzdáleností (velké přiblížení) a světelností (lepší fotky za horších světelných podmínek). Prostě buď jedno, nebo druhé v hranicích možností. Podotýkám, že nepíšu o digitálních zrcadlovkách nebo bezzrcadlových kompaktech s vyměnitelnými objektivy a velkými čipy, to je opět trochu jinde.

No, psal bych ještě dlouho, ale kdo to po mně bude číst, že jo? Dneska byly schránky prázdné. Zásob mám dost. Planeo Elektro vypadá vcelku chutně…, jdu napustit dřez. Divná láhev zbyla v lednici, ci, ci, ci…, co to je? Originál vodka Ferdinand, pfůů, že by šťopička…?

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

The Game Is Over

U Jupitera

Zamilovanej do svobody
Jsem se utopil
Ve lžičce vody…
Bere mě…, hraní…
Tak na to serem
Začínajícím požehnání!
Všemocný Jupitere

Být blíže, bych i zkusil
Chci a rovněž musím…

 

Květináčky

Koupil jsem rostlinku
a…
Hlínu…
Zahradní…ale v sáčku
Ze šichty jako po výletu
zdobný tymián, koriandr, shluk mladinké levandule
vlažnou vodou omyl špínu
hnusná špína
prostě se často pletu

Jdu někam a dojat jinam
od země až někam do oblačen
Věci, lidi zapomínám
Prej, vegetace také pláče

Já znám zahrady Nizozemí
Vítr od moře žene sůl
Říkal mi koriandr The Polska
Prostě EU je vůl?
Já mu říkám, tebe nemít
Tymián jen přitakával
Já král, zbytek polní tráva
Stáda kraví i stáda volská

A pak…navzdory lepkavé smůle
Drzá levandule…!?

Mé milý prase
Vypij a podlévej nás zase!

Tak jsem jim ustlal do truhlíku.
Bože, podléval bych vás tak rád
A kvítky vašich urputných díků

Slyším, ale chce se mi hrozně spát.

 

Smradlavý boty

Že já vůbec cosi šplechl
Bláznivou Markétu
Támhle i tůdhletu…
Portétoval už i Brueghel

Zahrady zapovězeny ploty
Šoupám, ošoupanými boty
Rozkoší pozemských zahrada
No prostě blbě vypadám.

Téma usmrkaně potemnělé
Málo nosný
Píča z hlavy rostla mu
Už v 68
Postavme se k věci Čelem

Tak jsem se jenom prošel
Světem Hieronyma Bosche

Prosím, vemte v úvahu
Jít dál, dál nemám odvahu…

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

Laudane II

Laudane, vzpomínáš si, jak jsme si kdysi príma zalovili v Královské oboře?

Ani ne, Pane.

Nepamatuješ…no?…před dvěma léty, někdy v půli srpna. Dumej, hádej, troubo hadači. No!?… Plným tryskem, pevně zapřen v třmenech oře, kopí u hlavy třímaje, paže připravená mrštit jím po zátylku tura divého, býka v plné síle…!? Jsi neviděl, jak zdivočelá stvůra zarputile řádí po oboře, prameny slin z pysků, v bulvách trochu bíle, zbytek krev, chvíli cvalem, zubr v trysku, bestie bojovala jako lev.

Hleděl jsem zalézt za první křák, strom, lípu, doubek, které byly poblíž. Vy pořád, ať nestrhávám rudý pláštík, neuhýbám rohům zvířete, ať peláším paloukem pěkně rovně, ani otáčet mi není třeba, jinak budu podroben důmyslným torturám.

To snad ne, že bych byl takový nelida? Máš blbýho pamatováka, Laudane! Nebo si odvažuješ překrucovat historii, to si troufáš, zmetku…libo bylo by nějaké mučeníčko, co slouho!? Doufej v mou mírumilovnost a shovívavost.

Ale Pane, když už inscenujete obraz lovce, vzpomeňte, oštěp i Vaše paže se zaklínily do větvoví jabloně, či jiného smrdutého stromu, přirozeně nešlo tušiti a viděti co nad obzorem, tedy ve výši Vašeho jasného zraku oka urozeného nelze v přilbici uzříti a padl jste k zemi jako v bohabojné bitvě podťatý, žádná hanba, jen náhoda zlá.

Pitomče.

Dobře, už mlčím.

Kde to jsme, Laudane? Plno lidiček zde. Ha, houfy courajících děv ustrojených jako hampejznice, i těch starších, snad bab prodejných, mužové krátce střižený vlas, ovšem i krátké nohavice, obludné hnáty vystavují, co za móda, však i nepraktično, když jim bude nutno houštím a klestím prodírati se kupředu, popřípadě prchati. Komplexní maškary. Proboha, kde to zase dlíme? Honosné krámky, neznámé býlí v květináčích podél chodníků, uhastrošený lid posedává u stolů, mírně se veselíce, jídla i pití zřetelně dosti. Nebudou úplně hloupí, jejich sklářské dílny dovedou vyrobiti obrovské tabule skla, cesty vzorně dlážděné, žádné zbytky poživatin, chodníky zvířecí i lidské mrvy prosty. Národ zřejmě čistotný, vůně poněkud umělé, ale nesmrdí. Koukni Laudane, velice zvláštní chrám. Komu je zasvěcen? Nevidím kříže, žádné vyobrazení Našeho Pána, místo Anno Dominini skví se rudé DB.

Pane, zkratka znamená Deutsche Bahn, popojděme dál, brzy zajisté seznáte, kde jsme se ocitli.

Laudane, tohle přeci musí být kostel sv. Vavřince a na kopci oproti skvrnám letního blankytu a bílých oblak vidím známý hrad.

Ano Pane, Vaše rodné město.

Neuvěřitelné, hledím tupěji, než tupě, milý slouho. Pohleď, Laudane, jaká nádherná kašna! Panně s robětem v náručí prýští voda z cecků, odvážné, avšak velmi důmyslné a působivé, dím já tobě. Nepamatuju, že bych tuhle studénku vídával zde.

Velmi krásná, Pane, jmenuje se Kašna ctností a byla dílem budoucím. Nemůžete pamatovat…

Povedený oxymóron, Laudane, ale poběžme, zři tohle dech beroucí sousoší…, postavičky jako živé, proč ten pes, nač ta smrtka, podobenství šílenství?

Ano, Pane, jsa široce vzdělán jistě Vám nemusím připomínat Platonóvu alegorii, stejného jména sochy, o škodlivosti demokracie, podobenství, které protkává kulturu západu odedávna.

Jo, myslíš tu alegorii, anebo tohle: Chceme radikální změnu politického systému, chceme přímou demokracii, referendum a odvolatelnost politiků.

Nějak takhle, Pane. Budu citovat Wiki…

Koho? Jakous Viktorii? Proč ne, ženám bývám nakloněn, ba je mám rád.

Smím…?

Podstata alegorie v Platónově podání spočívá v obrazu lodi bez kapitána, jejíhož velení se násilím chopili nepříčetní, lehkovážní pasažéři, kteří jsou vůči kurzu lodi neteční anebo jej neznají. Tento lítý dav je schopen zabít nebo omámit kohokoliv, kdo jim bude stát v cestě, a pravého kapitána znalého hvězd, větru a kormidlování, považuje za nepotřebného.

Pravda pravdoucí, věru, zpovýkaní poddaní, nejen ti, vždyť víš, jak mě štvou domácí šlechticové, brojí proti koruně, pletichaří, nic jim není vhod, mne považují za nesamostatného opilce. Naštěstí škorpí se sami mezi sebou, přesně jak jsi citoval. Jo, kdo to sochal?

Nějakej Jürgen Weber. Inspirací ale byla středověká satira Sebastiana Branta a ten zřejmě inspiroval Hieronyma Bosche k namalování stejnojmenného obrazu, podobně jako mnoho dalších k jiným uměleckým počinům, kopice je v Hamelnu. K tématu se ještě vrátíme, milosti. Jen na dovysvětlenou. Levá strana zobrazuje vypovězení Adama a Evy z ráje, oba dohnání k zoufalství rozchechtanou smrtkou, za nimiž sedí malej Kain, nůž v dětské ručce. Strom poznání zlomený a uschlý, již jen stožárem jest. Napravo, buran sv. Grobián třímající kyj ztělesňuje násilí a tupou ignoraci, opravář v pracovním oděvu svírající kladivo představuje současnou technicistní realitu a schlíplý posměváček, který dopil svůj kalich, je symbolem rezignace.

Výborně Laudane, hotová vědma jsi a neříkej, že dílko se nejmenuje Loď bláznů.

Ano, Pane, Das NarrenSchiff, chcete-li, Ship of Fools.

Laudane, bolí mě nohy, pokračovat budeme příště.

Rubriky: Jiné bláboly | Napsat komentář

Fajteři

Léto stále je, ale vbrzku už nebude, přijde podzim, a co bylo, nebude. Každým létem, už asi deset let, dvacet let před tím jsem nikde necestoval, se snažím využít volných dnů a toho mála těžce vydělané škváry (pracuji jako sluneční havíř), abych vyrazil z bydliště – domov je přílišný eufemizmus – „Za hranice všedních dnů“. Dokonce poslední zájezd jsem absolvoval s CK Čedok. Dříve tuzemskou cestovatelskou tržní jedničkou, jejíž slogan to byl už za totáče. Vím, že měnila majitele nebo majoritního vlastníka od Čechů, přes turecko – americkou finanční skupinu, až k Polákům. Rozhovor se současným majitel jsem dočetl před chvíli. Vždy mi připadali jako moloch. Právě při pohledu a focení kamenných poboček Na Příkopě a před Václavákem. Totiž, Girl & Boys. Preferuji začít cestu v Praze, popřípadě tam i přespat, protože ze Slezska se dá nastoupit nanejvýš v Ostravě nebo Frýdku – Místku a v Praze nebo Plzni, k Rozvadovu ještě kousek, bývá účastník zájezdu poměrně otráveně jetý… Právě před poslední cestou jsem nocoval, o nějakém spaní nemůže být řeči, na kolejích VŠCHT. Mám v portfoliu i pár lepších pražských ubytování, avšak bylo obsazeno. Já letos absolvoval cesty tři – rozuměj poměrně ostrá pochodová cvičení hnána k hranici zrychleného přesunu beze zbraně jen s malou polní. Krátké, poznávací, ale výživně bohaté. Na zážitky i útratu. První směřovala do Prahy. Mám rád starobylá města a Praha má opravdu co nabídnout. Praha je krásná a krásnější by byla bez Pražáků, si myslím, už dneska neplatí a nadsázku a vtip jen dokládají současná primátorka a premiér, což už je docela pádný důvod k dehonestaci v podstatě kohokoli a čehokoli, od Prague Pride po Myloše. Nenávist zvítězí!

Prošel a projezdil jsem místa, která jsem chtěl navštívit, vidět ducha místa a vyfotit ho. Třetí den mě navštívila Mimóza. Přizpůsobil jsem program, vynechal věže, kopce, strmá stoupání, přísahal, že cepínů a obuvi do hor nebude potřeba. Podcenil jsem její kardiovaskulární handicapy, rovněž tropické počasí…, cestou na Olšanské hřbitovy málem padla za vlast. Nicméně, vstávám brzy, s ranním kuropěním, listuju mobilním internetem , na blízko začínám už fakt prd vidět…, jaké kulturní akce pražské léto skýtá, tlačím bobka, jen ten Velký Che…, na mém domácím WC chybí a narážím na tamto denní koncert M. Prokopa & Framus 5. Okamžitě volám Mimóze, jestli to dáme. Dali jsme a myslí, že se ji to muselo líbit i k mému zadostiučinění. Z Výtoně už je kousek k Tančícímu domu. Někdy musíš donutit mohoucí, váhavé, aby následovali vůdce…!

Do prdele, já to tušil…, nechce se mi kurvit polštinu, ale podobná slova pronesl generál Sosabowski, před seskokem polských výsadkářů severně od Arnhemu. Jakmile okénkem dopravní Dakoty zahlédl britsko-americké jednotky, marně usilující se probít k mostům přes řeku Rýn. Nepříznivé počasí, opožděný seskok do jícnu pekla. Nizozemský princ varoval: Cesty vedou po náspech nad močály, budete snadnými terči…, volíte nesmyslné riziko! Shovívavá arogance britského velení byla absolutní. Gardové divize anglických výsadkářů a německých elitních formací stažených z východní fronty, posílena o zálohy…, Market Garden…, největší výsadková operace v dějinách válek. Muži vypadávali z transportních kluzáků, mnohé výsadkáře postříleli ve vzduchu, zásobovací cesty odříznuty. Do 48 hodin mělo dojít ke spojení dělostřeleckých a tankových jednotek s mohutným výsadkem v týlu nepřítele. Nedošlo… Ztráty na straně spojenců byly patrně více než dvojnásobné. Ambicí operace bylo severně překročit silně opevněnou Siegfriedovu linii, vpadnout do německého týlu a rychlým postupem ukončit válku už v roce 1944.

Proč o tom píšu?

Protože jsem tady. Kousek od loveckého zámečku zasvěcenému sv. Hubertovi, který nechal postavit loďař, důlní magnát a náruživý myslivec Anton Kröller. Zhruba v rozloze dnešního národního parku Hoge Veluwe. Za 9 eurodáčů máte k dispozici 1600 kol (porůznu, kdo první, jede). Girls & Boys. Za dalších do 7 vstup do sběratelských obsesí jeho paní Helene Kröller-Müller. Jedna z prvních (la Belle Epochue) rozeznala sílu díla van Gogha. Muzeum od roku 1935 patří státu a operovává i zahradní park plný soch světových autorů. Mimo to, je po van Goghově Muzeu v Amsterdamu, druhým největším kelekcionérem jeho díla, nehledě k ostatním 4000 tisícům originálů obrazů, grafických listů a artefaktů, umělců 1860 – 1910 (zahrnuje mnoho uměleckých stylů). Ponechme stranou Cranachy a „zbytné“ kousky renesance.

No… Tak dojat tou sbírkou, jsem zapomněl, kam mám na tom bílém kole dojet (na roviny fantasticky zpřevodovaný). Vynechal mi rozum…, mozek bych nezmiňoval, spí, divně smrdutou výduž v hlavě mám… Zpanikařil jsem. Víte, byl jsem u loveckého zámečku, za romantickým lesem se střílelo (opravdu cvičiště nizozemské armády) a teď u muzea (pan Jacques je symbol), uprostřed alejí dubů, písečných dun a stále více pokřivených borovic. Bože, nepamatuju, odkud jsme vyjeli. Park se vylidňuje. Stmívá se. Telefon na průvodkyni mám v autobuse, jinej telefon v batůžku. Listuji v navigaci. Vyrážím podle ní…, ale tam musí být chyba. Jedu z kopce, deset minut, vždyť nahoru jsme jeli jenom chvíli po rovině, i ta cesta kolem autobusové linky je mi povědomá…, jenže když já už jedu patnáct minut z kopce a tam, kde jsme ránem byli hned, jedu teď tak dlouho…, panikařím, třesou se mi ruce, mám GPS, vím, kde jsem, ale kam mám jet?…, opravdu to Otterlo…?, jak mě najdou, já nechci udělat ostudu celému zájezdu…, teď si vzpomenu. Vždy se pokouším zaznamenat výchozí polohu. Nalézám v navigaci. Sakra, opravdu jedu správně, ale jedu nepravděpodobně dlouho a cestami, které si nepamatuji. Cestu do kopce jsme ujeli za deset min a z kopce to samé za dvacet…, tak po nočním přejezdu asi mikrospánek? Jo…, nevím, byl jsem třicet před srazem a deset min jsem se úzkostlivě třásl…, a to jsem dlouho před tím nedal ani šťopičku…, jo, občas se hodně bojím.

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Básničky

Hlava

Nebrala má to hlava
Rostla, kvetla, opadává
Padala…
Stůl býval stolem
Z bejka oduševněl volem
Prachy, prachem ověšelý
Nikdo nulou nepodělí
Řekni.
Srdce normální je maso?
Kytky do odpadků?
Jásot…?
Láskou rostla, krásná, čerstvá
I prasata neznaj tahle zvěrstva
Jenom slinně Vodkou jemnou
Bez bílých figur šachy temnou
Dýmy podzimu proplouvaj si po obloze
Srdce kdo nemá? Nemá ani mozek!

Vosa

Malá nebo velká
Asi jako včelka
Věky trvá jenom chvilka
Moje milá chlastomilka

Chce se mi chcát…

Ach, drahý Willy
Bývali jsme, co jsme byli
Á pánové, cosi ste odrobili
Napijte se.
Do mobyly
Odeslat lásko
Vzdušnej drát
Jsem tu, ač nevím, či vím rád.

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

Brno

Jak zpívá klasik: Sánisap, thskajisblů, bjůtfl, soárjů…, zase prohlížím fotky z minula. Od toho ty fotky snad jsou. Ne, jako? Taky pročítám internet a chci se jej celý naučit nazpaměť. Je to možné? Je! Vím to! Ale musíte velmi zevšeobecňovat. No nic. Předevčírem jsem dokoukal druhé klání mezi Capitals vs. Vegas. Nevyspalý, leč spokojen. Fandím oběma. Capitals ten Bowl přeju více kvůli tomu ruskému buranovi. Oba týmy hrají fakt hezký hokejový sport. No, občas si navzájem nadělují akutní doručenky k lékařům všeho druhu, avšak my diváci…? Bolí Vás něco, Girls &Boys? Chci Vás léčit…, nebojte se…!

To máte jako s tím Brnem. Město má zvláštní půvab, což mám fotograficky zdokumentováno. No ale co ta šukací hra? Jako co? Nutí mě zmobilizovat těch pár buněk určených k přemýšlení, které mi zbyly místo mozku – bo se o inscenaci vehementně píše – ale jakýchsi přesahů, metafor, poselství směrem k lidstvu jaksi nedohlédnu. Chápete, jako nahej Bůh leží na muslimský bábě, chudák holka před lidma musí z lulíny vytáhnou vlajku, pak tam přijdou slušní demonstranti, což otráví herce i obecenstvo, já nevím, jak to bylo dál, co se dělo pak a vůbec, kam to všechno spěje…, no a kam ji prcal?…sodomie? Fuj. Raději nerozvádět… No ne, člověk nemusí být starej prasák, aby uvázl v bahně těchhle pochybností… I ta Anička, jako jo, loutkoherci, vodiči, honiči a nevídaný patologický masochismus. No a potom ta PITKA – čtěte pozpátku, další nefalšovaná psychopatie jen kvůli prachům.

I ta politická scéna, jo. Defenestruje sebe samu, což je teda taky úkaz. Ani nemusíte být Danem Brownem, abyste našli onu šifru. Dnešek mi připomíná časy před první francouzskou revolucí. Jen ta Evropa prý momentálně hraje druhou ligu. Možná, avšak nesouhlasím, anebo kolébka moderní civilizace je rozviklaná až ke zatracení? Není! Vím to – mohu si to dovolit, protože budoucnost je bezohledně blíž a blíž mé minulosti. Buď vycházím ze špatných předpokladů a docházím k smysluplným závěrům, možná taky naopak, dvě kombinace ještě zbývají, nebo někdo chce ukrást můj mozek, ovšem, kde nic není, ani čert nebere. Vlastně ano, to přeci dává smysl…za tím musí být, no, jak on se to vlastně jmenuje, ano, to bude on, Vladimír Vladimirovič… Konečně chápu, proč raději koukám na ten hokej.

Čas a místo, odkud se organizovaně vyjíždí za poznáním, jsou vzhledem k mé domovské lokaci natolik nepříznivé, že jsem často nucen v místě odjezdu přenocovat. Hádejte kde? Praha, Brno, Olomouc… do Ostravy to mám z Buranova poměrně blízko. Činím tak rád, a poněvadž jsem skromnost sama, tudíž s podstatnými výhradami se mi líbí téměř všude.

Čekal mě výlet romantickým údolím Wachau plus plavba po Dunaji. Klidně přiznám, že jednodenní pobyt v Brně byl zajímavější a podnětnější, než celé bláznivé severní Rakousy. Dodnes nechápu, proč jsem tam vlastně jel. Jo, polopenze – myslím snídaně a večeře plus rychlá Wi-Fi – byly líbezné.

Btw: z angličtiny mám jedničku, akorát mě nasírá obstárlá externí učitelka němčiny, jež si uvykla používat naši varnou konvici, nad kterou držím patronát. Kávu v malém pudélku, zalévá hrnek v kuchyňce. Já říkám: paní učitelko, kávu Vám přijdu zalít do učebny, ať nevybryndáte cestou… Nein, nein, danke, oslovuje mě Herr + příjmení, poté, co jsem na ni před pár léty vybalil pár německých frází, jedna plus druhá z nich byly (využívat atomovou energii pro mírové účely a obdělávat pole traktory – se domluvím, ne píčo?), což mě docela vytáčí a vůbec, chová se velmi potřeštěně. Navíc učí chlapa, s nímž se vzájemně nesnášíme. Včera ke mně vběhla, sbalila konvici, Herr + příjmení, obsloužím se sama. Vrátila jsem se z Karlových Varů, Herr + příjmení, tam vám bylo tak hezky…, ale nebylo kde tančit, představte si, jen dva parkety v celých Varech (paní má přes 60 a metr osmdesát). Tak se jdu projít kolonádou a piju minerální vodu, odvětil jsem (po našymu = odpyskoval). Ale Herr + příjmení, naštěstí se objevil její nazrzlý učeň – arogantní debil před šedesátkou a já mohl v upomínku zabrousit fotografiemi z loňského pobytu v oněch lázních. Stejně, jaké tanečky, tvrdě jsem tam abstinoval, dva večery coural městem jako lovec okamžiku, myšleno fotograf, se svým aparátem, který ve tmě, za pouličního osvětlení stejně vyfotí prd, a ze zoufalství dokonce okoštoval několik pramenů, bo jsem sobě obligátně zapůjčil stylové pítko v hotelové recepci. Jo, ještě říkala, že ti Rusáci nikam nechodí, otevřou flašku Vodky a chlastají na hotelových balkónech. Tuž, mají recht. Doufám, že bude mít taky nějaké prázdniny, bo příště píču utluču svou učebnicí angličtiny, fuck.

Jo, cesta do Brna. Vůbec celý začátek výletu byl divný. Ani jsem nezaspal, den předem se neožral, na nádraží dorazil včas, obligátní poslední cígo pod nástupištěm. Chci zaujmout sólo fotel v Regiojetu a tam hnípe do klubka stočený Slovák – kdo iný, bo za prdelů enem Slovakia. Tak ho chcu vzbudit a patřičně tvrdě vystrnadit…, kurva, tak asi brzo vystoupí nebo jsem spletl vagón, nebo já nevím, píčo Baník, ne? Co ty, zmrde!? Ty vago, já zakoupil jízdenku na Regio, který jel o hodinu dřív. Jsem odchytil číšníka, průvodčího, či co to bylo a přitepleně usmlouval lístek do Hranic, bo Regio v Brně nestaví, přitom takové velevýznamné sídlo! V Hranicích jsem nastoupil do fest podivného vlaku. Něčím podobným jsem předtím, ani potom necestoval. Sedátka v chodbičce, stísněné kukaně pro neurčitý počet cestujících, klimatizace skrz blbě otevíratelný okenní flígl, hyc, naštěstí mladá sexy zrzka vedle, bo přede mnou staré ošklivé vesnické kunhuty, mladé mamy za děcka nemůžou, boha, ať už jsme tam. Ubytování objednane na jakychsi kolejach strojni fakulty. Též chyba. Společné WC, sprchy, do třeti v noci mi insomnii a bolest páteře konejšilo hnusné kašlání, chrchlání, pokřikování robotniku zpoza zdi. Celé zařízení spíše připomínalo Alkatraz, bo i kasárna v Písku byla stylovější, pominuli studenou vodu, kamna, jídlo, které byste raději vrátili i po požití, absenci bab a celkově specifický režim. Prchnul jsem do ulic. Brněnky jsou fakt hezké baby. Nechápu, proč mě jako první napadlo navštívit podzemí jakéhosi kostela. Drahé vstupné, ve sklepě chlad a samé lebky a kosti z lidí. Morbidárium. Opět chyba. Asi budu vadný, však lačný poznání, bo vyrazil jsem do kapucínských hrobek. Ty vole jako, rakve za sklem, v nich uložené mrtvolky, umrlci odění do zetlených, prašivých šatiček, pod skleněným deklem tomu šéfuje baron Trenck. Tak hledíme s baronem oko v oko. Neznáme se? Jo. Kdysi dávno, ještě děcko, jsem byl s rodiči v Rumunsku. Dyť i za totáče bylo v republice chlastu dost, ne? V té době jsem ještě nepil. Nevím, možná se takové množství nesmělo převážet přes hranice, ale pamatuji, že naši koupili 4 pomalované válce, v nich flašky a tvářili se jako staří pašeráci. Deset let jsem čuměl na tubusy, položené nahoře na kuchyňské lince. Takže si tě dobře pamatuju vysušenej fešáku, bo tam bylo psáno (napamatuju přesně): Hajduc Tujka Franjo Barun Trenk. Až po létech otec přiznal, že když chtěli vypudit návštěvu, popřípadě se fakt dorazit, došlo na Baruna Trenka, bo to prý byl strašny bryn. Chyba.

Tak, aspoň vylezu na nějakou věž. Našel jsem podchod s krokodýlem, tam chlápek oděný do středověkého kroje, asi nostalgie, u kasy pokladní mého věku plus fakt fešná, mladá Brněnka, prototyp plodné ženské samice, s anglicky hovořícím Italem. Oba byli o trochu dost mladší, vyšší, aji více vlasů měli, Brněnka v mini měla na sobě prsa i dupu, ale fyzická krása je přeci kategorií ryze subjektivní, chápejte. Ital chtěl platit kartou…, roba se optala a šeptla prasákovi: Yes, contactless. Zase nové anglické slovíčko a také lovím kreditku, abych nebyl za hňupa. Asi mám nějakou kontaktní nebo co, platím hotově. Sympatická pokladní se mi bytostně znelíbila, když mi nabídla mimo vstupenky na věž i předraženou návštěvu brněnského podzemí. Ne! Dost bylo ostatků! Ani příště, chybami se člověk učí, respektivě, jak tvrdí vrchní Karas, stále stejné opakuje. Výhled na Brno a možnost se umělecky realizovat fotografií navodily stav lehké euforie. Ještě musím navštívit galerii, ten jejich největší kostel a Špicberg, ale to až příšte…, jdu pojídat a odpoledne bude šťopička (tak ještě jednu), co ty na to, Barune, he!?


Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Máj

Je 1. máj a já se probírám loňskými fotkami z Provence. Pár, vlastně jich posílám více. Nikdy jsem zde nedal průchod mému prostoduchému podání geografického místopisu, historie, tradic, objektivizujícího popisu navštívených míst. Nebaví mě to. Faktografie je dostupná na internetu a zahrnuje mnoho lépe sepsanýho, nafoceného, ever.

Ve skutečnosti to vlastně není vůbec pravda. Vždy před cestou samotnou pátrám v mapách, na wiki, ostatních internetových zdrojích, ptám se známých, sonduju, filtruji…, tak, jak jinak možno činit intelektuálně u skleničky. Případné trasy mého budoucího výskytu procházím viá streetview – poněvadž jsem orientační antitalent a v cizině, když chvíli nevím kde jsem, začínám těžce panikařit – nu když chodíte sám, nikdy jste v těchhle končinách nebyl…, přirozený orientační kompas a základní pud sebezáchovy mě minuly, jednou se otočím o 360 stupňů a jsem ztracen. Psychiatr by řekl: No alkáč s průpravou, kam si lehne, tam je doma. Což je teda blbost, jednak cestou důsledně dodržuju bobříka střízlivosti, abych se nebál vlastních stínů, popřípadě sám sebe, jakmile splynou v jedno. Navzdory pečlivým přípravám v místě génia loci zapomenu dříve a v docela dobrém smartphonu uložené, naplánované trasy, pamětihodnosti v dosahu – hloubku a význam pro naši civilizaci znám ze studií doma, dokonce rezignuji na místa, která musíte vidět (must see) a dokonce se občas i ztratím. Jinak mapy Seznamu, myslím, udělaly výrazný pokrok a terénní, turistické ohledně ČR nemají téměř konkurenci (vynechejme dost slabé Panaroma).

Ráno jsem jel do práce. Busem. Na stanovišti ti maturanti. Tak jsem jim hodil pár drobáků. Hmm, dávno tomu. Taky puzen zvědavostí a sebesadomasochizmem , absolvoval přijímací text na střední školy z jazyka českého. Vlastně vzorek, který jsem náhodou trefil na iDnes. Uspěl jsem. Nevím, jestli to byl ten omyl Cermatu, ale…, posléze nějakej kritik tenhle BrainMissing nazval, něčím jako pokusem zastydlých filologů. Souhlasím. Třeba ti jihočeši bejvaj štajf s „i a y“ v minulých časech, my Slezané dokážeme totálně zprznit délky samohlásek, „z a s“ u předložek i jiných slovesných druhů a já interpunkci trefuji jen náhodou. Ovšem příkladem až dvěma, rozboru byla daná v plen, troufám si tvrdit, velice průměrná básnička (sory, fakt sračka) jakéhosi současného poety.

Zapnu rádio a tam rozhovor Výborné s Nohavicou. Nohavica byl, je a bude bard. Nezazlívám Tescu, Lídlu a jiným, když se trefují do obecného vkusu a naturelu, tak ani jemu. Folkový HyperSuper. Moderátorka odkazovala na jeho verše „proč se mnou nikdo nechce diskutovat o sonetech Karla Hynka Máchy, to bych se vážně nezlobil, rozebírat s tebou Máchův trochej“. Nevím, nechci dělat chytrýho, prozodii a těm sylabickým grafům, nemaje hudebního sluchu a citu pro blues nerozumím – poetickými výšplechy občas za kvartál spíše duševně vyměšuji. Ale, Mácha snad napsal sonetů, jen co do prstů dvou dlaní se víže a Máj je ponejvíce uváděn jako typický příklad poémy v jambickém verši, velmi netypickém pro češtinu (spíše ruštinu a angličtinu).

No nic. Girls @ Boys, Provence je hezká. Bohužel, jsem chytl nějakou virózu a nemám čich, chuť a snoply bych mohl betonovat ptačí hnízda. Víte, možná brzké léto, je tady hezky, u nás, možná víc než kde jinde, hmm, jo mimochodem, ve Francii jsem byl třikrát, ale dycky mě překvapilo, ne že bych byl doma, ale…, ti lidi franský jsou skoro úplně stejní jako my, asi tou zeměpisnou šířkou… Je tady moc hezky, na světě asi taky, nevím, ale tady určitě ano.


Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Dream on

Myslím, že Mimóza žije. V mém případě si už nejsem tak jistý. A tak, necítím se dobře. Teplotně rozkolísaný studený, místy promrzlý březen mě děsí ještě v dubnu a duben bude strašit snad i v květnu. Prostě mě dohání k rozmrzelosti sice brzy podchycená, ale i tak zřejmě agresivní revmatoidní artritida. Dnes mám alkoholový den, přestože lékař řekl, ne…, né, panáčku, konzumace alkoholických nápojů zapovězena. Pravda, synku! Ruce vzhůru!…, vzdávám se. S cígem v tlamě, flaškou v jedné a panákem v druhé ruce se blbě protestuje. Vždycky jsem si takhle představoval veselou smrt náhodným žehem.

Nedá mi to, musím vzpomenouti šerifa McBaina a Dorothy McClash, když společně opouštěli hořící srub strážce zákona a já, náhodný kolemjdoucí netušil, že za pár si ani mermocí nevybavím, co bylo předtím a co bylo dál. Vlastně ano. Vidím dál. Bavlníkové plantáže, možná to byla pole ananasů, což je ve zdánlivé kontradikci, protože ananasy rostou podél okrajů bavorských smrčin a bavlna v Číně – dle nového světového řádu a postmoderny jenom kvete. Rád nakopíruju pár faktů ohledně těhle nechutných sukulentů:

„Ananasovníky se pěstují obvykle na plantážích se záhony se dvěma řádky vzdálenými od sebe asi 50 cm a se sponem mezi rostlinami asi 30 cm. Mezi záhony jsou uličky o šířce 50–120 cm. Tím je dosahováno počtu 37 až 44 tisíc rostlin na hektar. Pro ananas platí v ČR norma ČSN 46 3064 vymezující znaky jakosti pro toto cizokrajné ovoce. Ze znaků jakosti je důležité to, že zbytek stonku nesmí přesáhnout 2 cm. Ananas je dle normy zařazen do dvou jakostních tříd: I. jakost a II. jakost. Tříděn je podle hmotnosti a to od 700 g. Norma též vymezuje označení obalového materiálu. To musí být čitelné a nesmazatelné a musí obsahovat údaji o balírně nebo odesílateli, dále druh výrobku (ananas), původ výrobku (zemi, region), obchodní údaje (třída jakosti, skupina velikosti, počet plodů) a úřední kontrolní značku, která ovšem není povinná.“

He, vidím na míle daleko…, navzdory metanolu. Jímá mě hluboké pochopení, zároveň nezřízená empatie, až k hranici ignorace, ihned jakmile mě docvakne, co tomu všemu vlastně předcházelo…? Tušíte správně. Nezměrná chudoba slumů na předměstí Chicaga. Ano, ano, tam pálil starej McClash tu svoji začouzenou Whisky. Jen tak. Kde bral tresť nevím, ale jedinkrát, náhodou se to starý prase prořeklo, že vod tohož, jehož jméno není radno vyslovovat nahlas, posléze kotlík lihoviny dochucoval kousky ohořelého bukového dřeva a koksem velikosti kostky cukru, rezidua přefiltroval. Nikdo neoslepl, jen průměrná reálná natalita klesla o 12% a střední věk dožití mužské populace pod 53 let. Fyzicky odolnější prabáby prudily lékaře, vnuky, pravnuky (byste koukali na ty kauzy alá spravedlnost – právníků žeň), jejich děti kroutily hlavami, rukami, nohami, jako ve spirále, ke svým dětem, vnukům babám a dědům (dříve pominuvším), další generaci, jakože zase těm vnukům a pravnukům, chápete… No jistě, všichni jsme cítili vinu a zároveň mentální erozi. Nahlas říkáme Babiš a potichu doufáme. Potichu doufáme, že i mlíko ze zlatýho cecíku bude k mání. Prcá silnější, i když degen? Že Vás to přitahuje úchylní Girls @ Boys? Příklad: třeba pro žáky, řekněme 2. ročníku gymnázia: Uveďte 5 rozdílů mezi Bohumilem Hrabalem a Elonem Muskem? A 5 rozdílů během lehkého waterboardingu, jedno čího? Poradit se můžete s Billem Gatesem nebo K.J.Erbenem – oba stejně děsiví. Ale tak, no, sám jsem nepoučitelný. A co česká daňová a právní legislativa (ulehčuje podnikání), policie (pomáhá a chrání ) a na Slovensku? Neznalost zákona neomlouvá?…Všem stejným metrem? Pravda vítězí? Rusko, Putin, nepřítel? Mimóza je starší Paní až ryze rezistentní. Mě a svýho kocoura toleruje. Píčo Baník, ne…!?

Zlo se neptá.

„Ještě něco, Mistře?“

„Wolande, poslat tě do prdele…“

„Taneček, tanyny, tanyny dokola, Mistře?“

„Řekni jim…, nemohu napsat, že jsme byli tak úplně docela outsideři, od k výplaty, k výplatě, dneska staří, na sociálce, zdraví v prdeli, ani opuštěni, jen sami?„

„Hehehe, jste inspirativní? Mistře, znáte tohohle…, šerifa McBaina?“

„Dej pokoj.“

„Vždyť Vy ani neumíte napsat návod, jak být správným maloměšťákem. Třeba v Praze. Hhh… „Neumím, neznám.“

A kousek osvěty ohledně anální fáze života v blahobytu?

Slovenskej cyklista Sagan v nedávném interview na otázku: Co byste dělal, kdybyste nebyl špičkovým cyklistou ?…odpověděl:

Nemám rád slovo kdyby. Pes když se nevysere, tak pukne.

Pár fotek ze společného výletu s Mimózou:


Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Děcko

Slunéčko jde spát
papá a zívá
Zívá
Já chcu do postýlky
Minutečky během chvilky
Předběhly tě
Máje jambu, daktyl Mácha
Hráli sami
Rychle okamžitě
Knihy mezi Dinosaurou a Montezumou
Neříkalas, že s gumou
Chci a chci tě

Láska, láska plachá…

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář