Básničky

 

Vepřová pečeně

Paprika
Trochu drceného pepře
Pod kůžičku lehce vetřem
Vařečkou, jež zakvedlá se
Nespálit a podlévat
Zprava a pak doleva
Hořkne i naříká

A vzpomíná…
Masa jednou týdně
Řípa, bramborek, bídnej kel

Mazlíčku?
Nevidíš, si zapomněl?
Prarodičů slzy krokodýlí

Bylo to jenom prase
Umíralo jenom chvíli…
(Někteří dneska takhle lidi střílí)

Pečeně voní do libosti
Cibulka, tuk, česnek s masem
Děcka omámený do tuposti
Masíčkem obalený kosti
Obyčej?!
Tak dodnes u nás pojídá se.!!!

 

Safety Matches V

Kam jen padla?
Pod stoleček nebo kamsi?
Někde býti musí přeci?
Zrcadlo se na mě šklebí
Bezdomáckej, cizí debil
Mý roztomilý věci
Se pletu, ztrácím větu
Stavěl, Zbořil, Jetu
Bobkový listí, zimostráze…

Asi mi fakt spadla na zem?
Poslední a přímo v nebi!?
Omluvte mý, bolestivý škleby…

Pane, je libo cigaretu?

 

Safety Matches VI.

Bezohlední kuřáci
Kouříte?
To nemáte co na práci?
Pohřešuji, hledám slova
Zapalovač, zase, znova…
Ztracenej a nenalezen
Ani v kapse, ani do dálky
Mravenec Ferda leze, leze…
Krabička stejný zápalky
Společnost jedna paráda
Duší, srdcí, morálky
Jež samu sebe nerada…?

 

Safety Matches VI.

Jasné věci
Branku ztéci
Gól, góól…kdo vede?
Halo, haloó…!
Nevidím…(hluchý na duši, slepý na uši)
Co se stalo?
Chlebík, máslo s medem
Protivníka pokořil?
Vedou…a já…?
…škrtám, škrtám, nehoří..
————————————-
Máme kasu
biomasu
to se máme
sníme sami
hami, hami.(-)
————————————-
odpor k masu
odpor k masám
navzdory časům
hlásím, hlásám

prózu, pravdu i poezii
odhal, jak žiješ, tví bližní žijí…?

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

Vyhlídky a Věže díl III.

(kola se točí a čas letí)

Nastává podzim. Listí zdánlivě navěky zelené opět žlutne, hnědne, opadává. Potvrzení pomíjivosti, naplnění jedné etapy, počátek další. Stromy jako kruhy spirály nahlížené perspektivou dítěte. Vidí, ale  nechápe. První padlí překvapí už koncem srpna. Nejdříve usínají topoly. Bodejť ne, když lemují většinu chodníků, cest, cestiček a jsou chodcům i cyklistům první na ráně. Mezi paneláky často zahlédnu veverku, z balkónu jednoho brzkého ráno zbloudilého zajíce a jednou cestou na zastávku dokonce pomatenou srnku. Letošní nadměrná natalita kosí populace je očividná. Samí černí ptáci okupují trávníky a křáky uprostřed lůna sídliště. Takové slezské kosovo. Šikmé slunce vrhá podezřelé stíny. V bytě zavládla kosa (nemyslím ptáka, ale zimu). To pak zbývá zalézt pod deku, popíjet čaj s rumem nebo rovnou holou vodku, popřípadě se pustit se do pletení šálů nebo šoupnout nakrájená jablka do trouby, vyrobit křížaly a zároveň si hezky přitopit. Hlavně neusnout, bo hostit požárníky uhlím není ani v Bezručově kraji normální, Girls & Boys.

Nyní již vzhůru do věží a já první, v čele poběžím. Prachatice jsou sympatickým městečkem a to kupodivu okresním, přihlédneme-li k asi 12.000 tis. místních obyvatel, jedním z nejméně lidnatých reprezentantů vyšších správních celků (asi 4. od konce). Budou volby, je třeba sledovat politické dění i na krajské úrovni, Girls & Boys. Ale k čertu s fakty, snad jen, že název je odvozen od jména šlechtice Prachaty, anebo prahu do kdys neobydlených hvozdů. Jinak, příjemná cukrárno-kavárna s venkovním i vnitřním posezením je hned za vstupní branou do starého města. Naproti přes cestu vývařovna, dříve tyhle podniky provozoval RAJ, dnes nevím, ale rázem jsem se ocitl o 30 let zpátky. Stejná jídla, stejný ksichty, mastný vlasy, opuchlý lehce dementní hlavy, žádnej Mekáč, sterilní markety nad hromadnou chcárnou u dálnice, žádné kamióny, kurvy, wifi-free, bezmocně jsem zcepeněl uvnitř černé díry nostalgie… Na věži byl jsem myslím sám. Příjemná, fajna, nenaročna ona krásna věž. Hezky bylo. Pak jsme vyrazili do Passau, kde chcalo a bylo divně.

Víte, ono ty poznávací zájezdy taky nejsou pro každého. Každopádně lítáte jako blbec mezi kompromisem tam něco vidět, tu si dát kávu, posedět. Hlad i bolest bývá všudypřítomným společníkem, focení osobní tryznou ztracených příležitostí, do toho zpruzené davy, divní lidé, furt máte pocit, že vás chce někdo ošidit, pokud ne hned okrást, místní tlamy vámi opovrhují…, no ještě na to vzpomínejte v dobrém!

No, ať to máme za sebou. San Gimignano, zmiňovaný italský Manhattan. Prostě vypadá starobyle do mrtě, romanticky z podhledu, nadhledu i zevnitř, čímž vším taky je. Já trávil většinu času v jedné kavárně, nerad odskočil na věž, z prostého důvodu, místní servírce jsem v očích zřel, že musím být George Cloony, místní věž a UFO zároveň. Provinčně místní, ale moc hezká fena, létem šťastná hnědooká dcera. Vysušit, zabalit, vzít sebou…, do pouště, pche. Taky znásilnit, zabít, když to nemůžeš mít!

Jinak pod hradbami je supermarket COOP, přijatelné maloobchodní ceny, džusík Gatorade fajny, podchlazené tagliatelle, které se prý dají běžně koupit i u nás v hyper-super, asi asi, božské z Itálie i jako polotovar, druhý den uchovávané v mírném polochladu, neznám lepší kromě čerstvých a horších zdejších. Opět doma.

Opatrně otevírat památníčky, protože odpustky ať už v kříži, vlajkou, nebo jen nedostatkem vědomí bližních, jichž dobro hlupstvím a slabostí bude zváno, cestou pomýlenou, nádoby hodné sraní, vzývané k navršením kupky vlastní, vězte, Svatí umírají s Námi! Bratr Boleslav násilný, vzývá moc, spojenectví vírou zaštiťuje, nevzdává, bojujíc. Bratři to musí tušit, zhubme je (), byli jsme mocní a mocní budeme!

This slideshow requires JavaScript.

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Vyhlídky a Věže II

(plachty a stěžeň)

Navštívila mě líná moucha. Lozí po linoleu, občas popoletí, zakrouží okolo hlavy, prosmýkne se před monitorem. Pokaždé se leknu. Nerozeznám, jestli to není jedno z oživlých písmenek vyskakujících z obrazovky a nezažívám očekávané delirium tremens. Pět minut putovala podlahou, teď se plazí pod okenním parapetem. Štve mě. A opět špacíruje po zemi. Mrcha. Asi ji zabiju. Nečekaně horké indianské léto, hic a bezvětří, jachta línější než ten příslušník hmyzí říše, voda po čertech smrdí rybinou, na hladině listí topolů, úlomky větviček, sinice, opar a nuda v údolí Lombardských hor.  Chce se mi chcát.

No nic, pokročím v tématu. Nebudu popisovat vyhlídky z různých výškových budov, mrakodrapů, rozhleden, kopců, velehor, i kdyby se tisíckrát nazývaly věže. Na vrcholu žádného takového stavení nebo přírodního divu jsem totiž nebyl. Girls & Boys.

Výškové budovy ani vrcholky hor mě nelákají, po světě jich je hrozně moc a často jsou hrozně daleko nebo vysoko. Přesto, shodou okolností, jsem před týdnem upravoval starší fotky z Versailles, abych záhy zjistil, že od pořízení uběhly přesně 2 roky. Zámek včetně interiérů je přehlídkou marnotratnosti, ošklivých bust a soch, úchylného opojení zlatem. Divím se, že toho posledního Bourbona na francouzském trůně nesetli hned aspoň 3x. Nemyslím za jeho přístup k porobenému zemědělnému lidu a městské lůze, ten shledávám navýsost spravedlivým, ale za prachmizerný vkus. Jak říkal učitel Velkého Che: „Užiteční idioti se poperou, aby nám dodali i provaz, na kterém je poté pověsíme.“ Mizerně placená učitelka se opakuje a je historií lidstva.

Pro šťouraly, kteří nacházejí zalíbení v genealogii a dějepise jen dodám, že Ludvík XVI. nebyl posledním francouzským králem rodu Kapetovců, jen vrcholným představitelem monarchie – následovalo vyhlášení republiky, posléze císařství. Dynastie Bourbonů má i dnes potencionálního uchazeče o královský titul (Ludvíka Bourbonského, vévodu z Anjou). Žije ve Venezuele a je to Španěl, což je fajn. Jo, jeho matka byla vnučkou diktátora Franka. Ale těch – jak se jim říká – pretendentů je více, včetně Bonapartů nebo mocného rodu Palosinů.

Po návštěvě Versailles, v jejichž zahradách jsem cestou od Velkého Trianonu* doopravdy zabloudil, a to se podaří málokomu, následoval výšup, prý kdysi nejrychlejší zdviží vůbec, na Věž Montparnasse (postavena 1974). Přesto mě ukrutně bolely nohy, jen jsem povlával po otevřeném 59. patře a během focení úporně myslel na návrat do garáže mezi šváby, k nedopité láhvi Laku na rakve (ubytování kategorie F1 – brutální eufemismus). Samozřejmě výhledy podél Seiny vám nabídnou téměř vše pařížské nejslavnější. Jen pro doplnění: TripAdvisor předkládá vesměs kladná cestovatelská hodnocení a pokud se vydáte po stejnojmenném bulváru směrem od centra, narazíte i na řadu proslulých kaváren, kde lze potkat převážně místní, a která jedné dobrovolné respondentce dokonce evokuje atmosféru Ztracené generace. Kam na to ti lidé chodí? Podle znalců Paříž není tou, kterou bývala před 10 léty, ani tou před léty dvěma. Proč? Asi tušíte…

Ještě než vyrazím do San Gimignana, vylezu na Česko-Budějovickou Černou věž (71,9m – absurdní těch 10 cm). Vyhlídka hezká, schodů nečekaně mnoho, počasí něco mezi vrcholným létem a koncem světa, světelné podmínky solidní, závratě víceméně stabilizované, puzení močit únosné, ksichty na ochozech sympaticky vyděšené, koukat během výšlapu mladým babám pod sukně (chtěl jsem napsat na kundy) jsem opomněl, holt skleróza. Něco o historii věže případně vyhledejte sami. Čtvercové náměstí Přemysla Otakara II. malebné, Samsonova kašna velmi povedená, káva dobrá, posezení vymazlené**, servírky ochotné, příjemné, ba nadprůměrně hezké, fakt dobré kůže. Osvěžující veskrze přírodní mandarinkový nápoj za 40-50,-Kč jsou tři pomačkané měsíčky mandarinky zalité sodovkou a Budvar chutná jako pivo. Pozitivní místo. Potřeboval jsem nakoupit pár věcí, na místě ubytování bych to nestihl. Analgetika, pláštěnku, kleštičky na nehty a kraťasy nad kolena. Prášky kvůli zánětu ramene, pláštěnku abych se neumáčel ve sprše, kleštičky, aby mi hlad nevelel živit se přerostlými nehty, kraťasy nad kolena nemám ani jedny a mám velice hezké nohy. Všechno jsem našel a nakoupil během sto metrů chůze. U dr. Maxe, se ptala hovorná, velmi zachovalá lékárnice zdali mám jejich kartu? Mám ale ne tady… Tak vyzvídala datum narození, pak nahodila křestní jméno, jestli pasuje, databáze umí hodně, mě to nebavilo, tak jsem na ni vybalil vše včetně rodinného stavu, oblíbené barvy a jména jachty. Smála se. To jedete takovou dálky, abychom zjistili, že kartu máte měsíc propadlou. Jsme zajatci blbých fóru globálního marketingu. Zaníceně poznávám pamětihodnosti a systém nasírá píčovinami. Kraťasy mi střelil starej Vietnamec – poslední, vůbec jediný takový kus, navíc ve slevě. Barvy khaki nebo spíš takové, jakou se natíraly interiéry kasáren a v Rusku je dodnes vedle rudé nesmírně oblíbená jako estetický standart. Stejně je zajímavé, že ti Vietnamci vypadají na všech místech republiky stejně a mluví stejným přízvukem. Docela absurdní jistota, ne? Vypadám v nich jako figurka do jazzu, po našymu cyp, ať ústroj doplním jakýmkoli tričkem. Možná to bude těma nohama. Ale neplýtvejme sebemrskačstvím, docela šly a chodí.

Moucha tu lozí už třetí den. Sedá na mně a ocucává, nebo co. Jsem si všiml, má jedno křídlo vykloubené, či pochroumané. Tse, tse. Moucha invalida. Utečenka. Štve mě, ale zabít ji? Neetická krutost, fuj! Nechám ji žít! Ať si na mě sere, já to zvládnu. Nakonec si porozumíme. Občas mě přepadá děsivý pocit, že ten odporný hmyz je šťastnější nežli já. Čtvrtý den kamsi zmizela.

* Trianon (1920 podepsána smlouva významná i pro Československo, jinak privátní panovnická šukárna – královně byl vyhrazen Trianon malý)

** „Spapej hovínko“ – David Letterman

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Básničky

Safety Matches IV.

První prskla, zhasla okamžitě
Druhá blikla apokalypticky
Chci dýmku, já obstarožní dítě
U zpráv takto činím vždycky…!

Hoří další z papírových hřebíků
Sirka, cigáro, normalizačně oba silní
Čoudím, víte, jsem už zase infantilní
A všem prezidentům říkám Vašíku

Žiju v nejlepší době, super čase
Cestou střípků, od vašich střepů
Nechte mě být, já už se jen klepu
Před cílem, jenž smrtí nazývá se.
——————————————–
Zapalovač do kapsy se noří
Hm, jde to píčo, stále hoří.

 

Zlo

Od západu prší kosy
Čekáte jak na krmítku
Už to nosí, dlouhý nosy
Milióny bílých skřítků

Leukocyty lehkou ranou
Abychom byli zdraví
Babička příběh povypráví
Děti moje, ano, ano…

Zase mrzne, rosa padla
Příroda umáčela těla
Ví stejné, pevná, celá
I co ďábel bez zrcadla.

 

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

Vyhlídky a Věže I.

(z gauče a vleže)

Nikdy jsem necítil nutkání někam lézt, šplhat, dobývat výšiny hor. Fyzicky, ani v přeneseném smyslu slova. Míním tím lezení někam, šplhání u někoho, i když…, nikdo není dokonalý a kritická sebereflexe neubírá cti osobnosti mého kalibru. Viďte, že jsem šikulka?, Girls & Boys.

Práce ve výškách mě upřímně děsí, stát na třetí šprušli žebříku (pochopitelně odspoda, nemluvě naopak – záleží na délce žebře) zavání potenciálním smrtelným ohrožením. Na druhé podestě lešení během omítání tankových garáží v průběhu svědomitého plnění základní prezenční služby jsem se potil více strachem, než fyzickou námahou. Také mi bylo dopřáno usazovat poměrně těžká okna – lakýrnici natírali dřevěné rámy – na panty v pátém patře rodného flatu a prožívat neodvratitelné zděšení, buď vypadnu já, okno, popřípadě já i s oknem, fakt to šlo blbě. Nakonec většinu stejně instaloval fotr, bo nemohl mé utrpení nadále sledovat. Snímky Pálavy z minaretu v Lednicko-Valtickém areálu jsem pořizoval metr od ochozu, opřený o zeď a měl pocit, že každou chvíli umřu. Před dvěma měsíci proběhlo i za drobného osobního přiložení mé ruky k dílu malování vlastního bytu i s výměnou koberce. Švagr s fotrem mě taktně degradovali na pomocnou uklízečku a nosiče smetí, poté co viděli jak se třesu na vetchém hliníkovém žebříku, když demontuji lustr, Donaldi. Vyloženě eskamotérským úkonem byla výměna plováku v mikádu (taková ta nádrž kde se hromadí voda k splachování sraček). Labutí jezero a sólisté: Židle, tři až čtyři tlusté knihy a přiopilý zoufalý instalatér v mém podání. Ani nevím, ale nějak to dopadlo. Jinak, pokud máte ještě stará splachovadla u stropu, je opravdu dobré použít mechanismu bez plováku, který kupují profesionální instalatéři, alespoň dle zkušeností znalé prodavačky. Já musel tenhle bazmek opravovat téměř každým rokem, protože vždycky po čase voda prokapávala, až jemným potůčkem odtékala do mísy a nepomohla výměna těsnění, ba celého napouštěcího ventilu. No, už pár let nedoplácím za vodu. Nyní bych mohl volně přikročit k mému oblíbenému tématu, jímž jsou trubky. No nechci to zakřiknout, ale dobrý, prozatím dobrý, i když samovolné noční erekce mě už jaksi míjejí. Zpět, vzhůru k výškám. Někdy před pěti léty jsem učinil rozhodnutí cestovat, poznávat a všechno fotit. Dneska už mám druhý foťák (první má ďas), takový kompromis mezi velikostí, kvalitou a cenou (CANON Powershot SX700 HS). Ono i kapesní kompakty fotí hodně dobře, zvláště když snímky proženete grafickým editorem (používám Adobe Lightroom) a běhat celý den po rozžhaveném Římě s půl-kilovou digitální zrcadlovkou to chce fyzičku, zdravou krční páteř, ramenní pletence a inklinaci k sadomasochistickým praktikám. Avšak tyto kratochvíle přináší kromě jiných utrpení rovněž pestrou škálu možností získat zajímavé obrázky snímané z rozhledu, nadhledu, kopce, hory, věže. Na cestu balónem nad Českým Krumlovem nezbyl čas, ani peníze a pokoušet se plachtit dolů roklinou je pro jiné ptáky. Jenom ještě překonat strach z výšek – akrofobii.

Myslím, že prvním pokusem byla Torre Asinelli. Jako začátek terapie velice špatná volba. Schodiště rozličné konstrukce vypadalo jako by se mělo každou chvíli zřítit do temných útrob věže a na ochozy vedl snad jen příkrý dřevěný žebřík, čiročirá hrůza, navíc je věž viditelně našikmo a hrozí padnout celá. Bojácně jsem napínal ruce mezi dráty přes okraj zídky, hlavu odvrácenou a jen mačkal spoušť a zpětně revidoval, co vlastně vyfotil. Zřejmě čerstvě sezdaný anglický hovořící pár i s tchýní (čí nevím, tchýně už bývají takové neurčité) se vesele opírali přímo o okraje, fotografovali navzájem, nakukovali dolů, zatímco já v předklonu fixoval Canon na kameni. Neklepaly se mi jenom ruce, třásl jsem se celý a přepadávalo mě nutkání močit, přičemž bylo nad slunce a modrou oblohu jasné, že zrovna tohle není vhodné místo pro podobné potřeby. Asi chybělo anglosaské očarování láskou, anebo možná postrádám jejich otrlost dobyvatelů. Po sestupu na mě hleděla penzionovaná gynekoložka s vnukem (u jednoho stolu jsme spolu vychutnávali polopenzi) vyloženě zděšeně, nemohl jsem trefit cígem do tlamy, a očividně netušila, jaký druh první pomoci by měla poskytnout. Dole mě v pekelném hicu málem trefil šlak. Jinak několik faktů: Věž je spolu s menší, za to více nakloněnou a veřejnosti uzavřenou „sestrou“ Torre Garisendou jedním ze symbolů magického města Bologna. Hlavní Torre měří 97 metrů a počátek její stavby spadá do 11. a končí někdy o století později. Jinak obdobné věže budovali 3 – 10 let, v době největšího architektonického vzmachu (12.-13. století) jich bylo na území města až 180 a obrazová rekonstrukce středověké polis opravdu připomíná Manhattan (jinak toto přízvisko patří jinému italskému městu San Gimignanu, ale to zase jindy). Důvody proč staří Italové zaplňovali městský prostor poněkud pošetilými architektonickými útvary, není zcela zřejmý. Věže podle různých teorií měly být prvotně dokladem bohatství a moci, poté obranými prvky za války stoupenců papežské a královské moci (v boji Guelfů a Ghibellinů o investituru – vliv na jmenování církevních hodnostářů ve 12.-13. st.n.l.), po jakousi sušičku hedvábí i žalář. Za druhé světové války hlídkovali dobrovolníci na Tore Asinelli a telefonem hlásili přilétávající spojenecké bombardéry a následná místa požáru, nic pro mě…

Tolik výlet do oblasti Emilia Romagna a nyní pěkně do Jižních Čech, leťte moje koně, konkrétně do Třeboně. Město vzniklo právě v době vztyčování italských věží a je malebné. Detaily prostudujte na wiki – škola volá. Jen zmínkou a fotkou doložím existenci Štěpánka Netolického, Krčína z Jelčan, rybníku Svět a Rožmberk (mimochodem jeho nejzazší konec je prý 20 cm za obzorem, takže druhého břehu nedohlédnete), renesančního zámku a samozřejmě radniční věže. Během návštěvy státního zámku mě už ti Rožmberkové nějak začali lézt na nervy (mluvili o nich na všech posraných památkách), včetně magistra Kellyho, který zde našel dočasné útočiště, než díky vlastní zbrklosti polámal sobě paprče, a oddal se potřebě testovat výstražná signalizační udělátka v jednotlivých cimrách – důvěřuj, ale prověřuj! Pff, napotřetí mi jinak sympatická průvodkyně pohrozila vyvedením ochrankou, kráva, a to jsem ještě odolal pokušení vymačkávat nosní jebáky před olezlým starobylým zrcadlem, zpovykaná mládež. Ještě dobýt tu blbou věž. Naštěstí měřila jen 31 metrů. Vstupenky prodávala krásná dlouhovlasá víla, jen místo nevtíravému obdivu ke krásnému kupci, hleděla na mně pomněnkovýma očima jako na starého cypa ze Slezska, aby vzápětí propadla četbě jakési píčoviny pro paní, dívky a slepice. Stejně vypadala jako kapr. Zpětně si uvědomuji, že většina těch Jihočechů připomíná kapry. Oči vypouklé, hýbají vydulými tvářemi a vypadají bahnitě…, ale ne, jsou milí, jen zpovykáni nájezdy cizinců, a tak trochu na prachy. Ha, volali z doků, jachta prý už čeká…

Rubriky: Z cesty | Komentáře: 1

Safety Matches III

Propastí na okraji pomatení
Slaňuji kořínek, propast útesu
Hlínu Země, div ji nenesu
Dole příboj pobouřeně pění

Pění, zatéká, vlezle šustí

No a co pak se asi stane?
Visím o jedné paži, visím
Bezpečnostní sirky vyškrtané
Pažemi dvěma, jako kdysi

Zapomněl já a sem se pustil…
—————————————-
Nohy, ruky, úd i radost, také cit
Promiňte, chtěl jsem si jenom zapálit!

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

Katedrála

Vedoucí zájezdu vzletně okomentoval jakýsi slavný restaurační podnik v centru Milána, ještě než jsme vkročili do pasáže Viktora Emanuela II., prvorozeného syna Marie Terezie a nějakýho šlechtice. Třetinu výkladu jsem nedoslechnul, druhou lovil fotky po okolí a třetí nedokázal zařadit do souvislostí. Případně si najděte na Wiki, Girls&Boys.

Průvodce pokynutím paže naštěstí ukázal: Kam =>. Prosté. Pasáž je opravdu nekompromisní přehlídkou butiků světových značek, slunce proniká skleněnou střechou, centrální kupolí, mimořádně elegantní, milá, okrově domácí, kde bohatství působí naprosto přirozeně, a pokud vám ke štěstí nechybí kabelka od Vuitona nebo kravata Versaceho, můžete se cítit bohatý.

Tak dopíjím kapučíno v interiéru Café Camparino, oné výše zmiňované ikonické kavárně už někdy od roku 1915 a vyrážím prozkoumat místní katedrálu…momentálně nemám čas, ani se mi nechce hledat a interpretovat popisy, ale podobné vtělení řemeslného umu do tvarů a výšek jsem v životě neviděl. Každá ta koule na balustrádě jiná, prý kolem 4 tisíc soch, největší chrámové vitráže vůbec…fascinující dílo!

Jinak ošetřuji pochroumaný krční pletenec a rameno ve vířivce. 60 procent vody, 30 chlóru, zbytek si domyslíte sami, popřípadě vodku střídám analgetiky. Che je Velký!

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Na vejletě v pražským světě-é

Jistě, cestovat prstem mapou je snadné, navíc dnešní moderní doba skýtá v zákrytu monitoru nebývalé technické možnosti a přímo ponouká k toulkám Evropou, ba celým světem. Tak to mají i řidiči, ale ti odvádějí skutečnou a zodpovědnou práci. Proč tedy nevyrazit na cestu, když drožka je za zbylý grošík k mání, připravena? Nasedat a jedééém… Jo, abych se neztratil, dopřál jsem si chytrý telefon s navigací. Blbá a poměrně hmotná destička mě dodnes usvědčuje v tušení neodvratné skutečnost i, že jsem blbej a stav mého osobní mentálna nevykazuje známky konjunktury, ale spíše krize, ba hluboké deprese. Hloupnu a dětinštím. Nicméně, počínající léto neodbytně vybízí, vstát od stolečku, odlepit bezdrátovou myš z dlaně, oholit nohy, u šikmookých zakoupit nové sandálky a vyrazit dobrodružstvím vstříc.

Cestovka mi kvůli nezájmu lidu obecného zrušila Velké putování Řeckem, tak jsem se nasral a natruc antickým bohům vyrazil do Rakouska, které mě ostatně nikdy nedokázalo zaujmout a následný výlet to jen potvrdil. Kurva, všude nablýskané Volkswageny, trpaslíci a sterilní ordnung. Jak já miluji tu zdánlivou italskou ledabylost, oprýskané zahnědlé omítky úzkých uliček, to jejich Vechio (staré), neuspořádaný chaos, slizkou vychcanost kupčíků, absenci veřejných toalet, když z hradeb starobylého městečka chčím vstříc obzoru, kopečkům porostlými olivovými háji, za káravého pohledu ztepilých pínií, štěbetání pěnkav a tónů louten renesance. Ó, Dio!

Protože cesta v Dolní Rakousy začínala brzy ráno na málo romantickém místě pojmenovaném Praha – Florenc a ze Silesie bych půl sedmou ranní nedal, napadlo mě strávit pár dnů v Praze. Možnost ubytování za přijatelnou cenu mám, cestu znám jen já, ale neřeknu vám, kam se chodí, do té chaloupky k nám. Každopádně změna je život, tak jsem se rozhodl dlít v kolejní chýši VŠE na Žižkově-Jarově. Žižka, Já a Che jsme Velcí strojvůdci. Předmětem Vašeho zájmu zřejmě bude, proč jsem cestoval s Mimózou? My se vlastně neznáme, ale tahle myšlenka mě napadla, když se snad v mailu nebo na těchto stránkách zmínila, že by ráda viděla tu malou gorilu a její máti a celé jako to stádo opic. Tě pic. Tak jsem ji nabídl spoluúčast na krátkém pražském pobytu. Celodenní jízdenky na MHD byly na „hlaváku“ ke koupi pouze u dvou pokladen. Fronty nemám rád, tak čekám venku a poslouchám šílené kecy pokérovanýho týpka k exkurzi mladých lidí o bezdomovectví, ale to mi sdělila až Mimóza, která jej viděla v televizi, jak seznamuje případné zájemce s vlastními životními zkušenostmi člověka na ulici. Vrchlického sady přezdívané Sherwood nezůstávají pověsti nic dlužny a mě už ani nenaplňují úlekem či marností.

Žižkov je mírně děsivá, prý kdysi dělnická čtvrt, již protíná vibrující tepna nazývaná Koněvova, kde se při letmém pohledu z okna tramvaje střídá pestrá kombinace: Herna, Čína, Večerka, obchod s podivným tovarem, pak malé oživení: hřbitov, Olšanka, O2, pak znova korálky: Herna, Čína, Večerka a na vše shlíží postmoderně neurčitý Žižkovský vysílač. Připadáme si jako v Ostravě a doma. Dokonce se ani nestydíme za náš maloměstský úbor, báby a chlápci okolo jako my a vše završuje starej olysalej transvestita s namalovaným obočím a vyšpuleným dolním pyskem. Bizarní. Já snad budu tu Prahu i milovat. Byteček v 13-ti patrovém (hrubý odhad) činžáku má předsíň vetší než samotné pokoje, docela jeté, nevím, ale na vypínačích nešetřili. Nikdy jsem neviděl v bytě adaptovaném na kolejní zařízení tolik mačkadel, prachem zadělanou klimatizaci na malém WC (sotva jsem se vešel egem a penisem, o novinách nemluvě) i v koupelně, zásuvky tvrdošíjně zakryté válendou. Předsíni jsem dokonce chvíli bloudil – dala by se tam konat solidní mejdla. Internet za 100 kaček na 10 dnů, naprosto nesrozumitelný návod jak se připojit a varovná hláška o nefunkčnosti bezpečné platby 3D. No, nic není zadarmo a kde nic není, ani čert nepokrade. Rozhodl jsem dobýt centrum města, tedy jet jako na vejlet, ale ještě před tím si dát někde meníčko, popřípadě se i najíst, bo na rozdíl od Mimózy nefunguju na luft, banikpyčo. Kdesi uprostřed Žižkova, poté co jsem sežral kupu rizota, došlo k zborcení našich bohabojných plánů a šlechetných předsevzetí. Když jsem na poslední chvíli nastupoval do tramvaje , vypadla mi krabka cigaret a zatímco ji Mimóza zdvíhala z prachu Koněvovy, potrhlá řidička linky č.9 prakticky a bez varování, no tak tramvaj si jen tak trochu nahlas pípala, provedla ukončení nástupu, dveře se zavírají a milá Mimóza zůstala trčet venku, v neznámém světě, já uvnitř jen bezmocně gestikuloval, jakože se sejdeme na další zastávce, bo mi bylo známo, že zapomněla na kolejích mobil. No, nebudu to více rozvádět. Úlekem mě přepadlo střevní nutkání, které jsem statečně potlačil, nabyl bojovou náladu a ponechal bábu svému osudu. Vím, je to nečestné a nesportovní, ale jen si přečtěte noviny, poslechněte zprávy, co za prasárny se na světě dějí, že jo.

Mým plánem bylo dát turné 4 věží, což znamená po zaplacení nekřesťanských 300 kaček ztéci obě věže na Karlově mostě, Prašnou bránu a zvonici kostela Sv. Mikuláše a to ve 2 dnech, přestože vstupenka platí měsíce 3. Doma jsem experimentoval a chytrým fónem pořídil elektronický bilet na Orloj – absolvoval jsem další den, naštěstí tam instalovali kromě těch starobylých hejblat i sofistikovaný výtah, jinak by mě tam museli vynést. Chvílema mě sice přepadával malý pocit viny s pokušením hledat Mimózu ve Vrchlického sadech, ale zdoláním 370 schodů na tu posranou kampanilu jsem mentálně, ale i fyzicky silně otupěl. (V časech totáče pozorovatelna STB, pěkně izolovaná smradlavým dřevo-kartónem s dírečkami, jaký znám ze školky a z kterého se vyráběly kastle od Trabantů). Telefénní vyzvánění Mimozy mě za popíjení ledové kávy v mé oblíbené pražské zahradní kavárně docela potěšilo. Sice rušila mý lebedění, avšak obecně miluji bližního svého. Dokonce nebyla tak nasraná, jak bych očekával. No, další den bylo mou snahou jaksi zmírnit její prožité, osudem téměř vnucené příkoří minulého dne, tak jsem ji provedl pasážemi Václavského náměstí, celou Malou stranou a vůbec starou Prahou. Jinak samozřejmě musím doporučit navštívení Vrtbovské zahrady a zahrad Pražského hradu. Krása, opravdu krása až dech beroucí, v záchvěvech povětří, uprostřed opečovávané zeleně, vůně růží, navíc pod pohledem neuvěřitelné barokní oblačnosti a splašených, mohutnících mraků nad modrou planetou.

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Vrty

Ó zazni písni vznešená, kurva, již konečně jakás jiná, furt jen alkoholová medicína, když prahnu slyšet píseň jara, zebou mě ruce, pytlík, kolena, sirky nehoří, došla žvára…, a tak nadále v dálavách opuštěn setrvám, hlava mě bolí děravá, protože v ní díru mám. No nic, no.

Letošní únor neobšťastnil zdejší bohem zapomenuté údolí nadměrným počtem polojasných, nebo dokonce slunečných dní. Ba, právě naopak. Snad třikrát byla obloha taková mdlá, potrhaná, stále zataženo, šero, mlhavo. Nemrzlo, nesněžilo, jen si tak nějak divně bylo. Lidé vypadali apaticky, až otráveně. Není divu, Boys & Girls.

Kolem cest, po chodnících, v parcích se povalují uprchlíci a teroristi, kteří stále ještě nedorazili, hodného utečence nerozeznáš od zlovolného bídáka, soudě podle fotek mediální masny. Čínské hordy za rohem, všude ruská propaganda – by mě zajímalo, co že ti Rusové jako propagují, jiní zase vidí ďábla v Americe a oba tábory hájí své haněním strany druhé – tuž samá pozitiva a výhody. V kavárnách mají z prezidenta amok, námezdním pracujícím je to u prdele, včetně tibetských fanglí a keců interpretů písní, jak by něco být mělo a není, a ani nebude. Myloš se musí královsky bavit. Němci se opět kolektivně zbláznili. Všichni můžou za všechno a nikdo za nic. Nejen, že jsem opět málem vyhořel, bo zapomněl hrnec prvotřídní drůbeží polívky na puštěném sporáku a šel posedět do knajpy, ještě k tomu všemu profláknutá daňově rajská Panama a ohrožení mých pracně nasyslených aktiv za účelem koupě kýžené jachty. Ne fakt, depka, Girls & Boys.

Za kalných rán, rozpačitých dopolední i po obědě, je-li volná chvíle, sednu k  počítači a upravuji fotky. Tentokrát mi přišla pod ruku letní Florencie. Chápu, že psát o tomhle městě není zrovna zajímavé, bo už tam každý byl, ani dostatečně snobské, bo kdo tam nebyl, si tam může celkem bez obtíží cestovat. Nebudu přeci putovat na druhý konec světa, jenom abych se mohl chlubit! Ryzí skromnost budoucího vlastníka jachty mi přirozeně nedovolí. Jo, zrovna mě napadlo, kdybych propíchl zeměkouli pořádným špendlíkem nebo se prokopal skrz, kde bych byl. Podle placaté google mapy jsem odhadl Utah, ovšem podle časových pásem je nejpravděpodobnější vynoření kdesi uprostřed vodní pustiny Tichého oceánů, příliš daleko severně od Hawaie. Mrzuté. Kdybych už se jednou prokopal, proč díru hned zašpuntovat, že jo? Inu, nechal bych já vodu téci a téci, zaplavil níže položené částí Evropy: Polabí, Pálavu, Porýní, Hamburg, Holandsko, proradné Belgy, Brusel, Toskánsko by mělo být ušetřeno, Prahu, pff, co mi tam, Hrad už zažil onaké dějinné bouře, přežije Myloše, přežije i potopu… Tím by se částečně vyřešila uprchlická krize. Spousta běženců by utonula, našich rovněž, ale buďme velkorysí i jako oběti! Víte o tom, že role se hrají a oběti umírají? Funy? Masa plovoucích se v tzv.: MeltingPotu důkladně promísí, idea multikulturalismu bude naplněna, „Suchozemští Horalé“ chlámající se na pahorcích, kopcích, výšinách budou závidět „Dolňanům“ uprostřed tavícího žejdlíku slané vody a svět bude naplněn nebývalým evolučním vzmachem a všichni se budeme škodolibě křenit jeden druhému! Ovšem pak se zjeví Noe, parník plný rozličné havěti a bidlem tě jebne po palici. Hehé. Jenomže zase ta voda bude chybět třebas u Japonska a kalifornské pláže budou velehorami…, hm…, ale kapaliny se přemísťují v celém objemu látky, takže vrt se vlastně časem zavodní a opět nastane rovnovážný stav…, ale ty škody, ty ztráty, ten zmar? Nejvyšší není pojišťovna, dupky!

Hrůza, začínat vrtat…

No, tolik o mém letním pobytu (2 dny) ve Florencii. Začal jsem veršem, rýmem končím:

Děti, mámo, táto, přimkněme se k NATO. Od srdce a ne tak vlažně. Čestné pionýrské, ruku na to. Evropo, díky, myslíme to vážně!

https://www.youtube.com/watch?v=9IN-bSmes-Q

Rubriky: Jiné bláboly | Napsat komentář

Slitky

Divní známí

Zas mě uviděli
Ksichtem oslím na prdeli
JSME SI POVÍdAli, vYPRÁVĚLI
Vím, vím, vím
Mami
A NEVÍM, JE ti obzvlášť Best
Věci jednoduše prosté
Neunikli jiní lháři
Šatům
Rozvlněné hlasy
jimž do Kůží dá se psát
A krásy stín
tím co vlaje ti na kostech
Čím, čímto asi?
Chlapče, stářím!
Minuty do vteřin
80…
mezi námi
Drby
SVĚT jsme pokáceli!!!
Po War Pointu
Představ si tu frontu
Neberou, tak jen
Psaníčko
A svět celý?

I:-), sluníčko!

Jel Pražským…

…nezačal jsem se bát
Luka, Stodůlky, Zličín
Developerskou Zemí
Betonovými peřejemi
Nahý, mrtvý, ničí…

Já chci jen tancovat.!

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář