V ložnici u Vincenta

Tak sedím v pouliční kavárně, v jaké jsem vždycky toužil sedět, a tvářím se dekadentně.  Dokonce jsem už dávno věděl, o čem budu dumat, když tady budu jen tak posedávat. Vím to už léta. Zrovna teď vypadám extra dekadentně, úsměvem idiota se nenechte mást.

Stylové brýle od Vietnamců, nekup je za 65 kaček, cigára v unifikované krabičce, číšník počítá drobáky, že prý to není euro, ale turecká mince neurčité hodnoty. Zasmáli jsme se. Proč právě mě očumuješ francouzskej drobečku? Na rozdíl od otce nebo spíše dědy, který občas nahlédne zpoza rohu, vypadáš spíše vietnamsky? Multikulti v praxi? Ách, my rasisti z východu… Ale i místní prodavačce medu ostatní spílali, když obsadila pult jiného prodejce – asi „štamgasta“. Gauč je hluboký tak akorát, zapálím Camelku (krabka 8 eurodoláčů), ležérně hodím nožku přes nožku, vedle snídá croissant mladá paní, slečna, vím já, ale baští zcela prozaicky, odpočívám. Prcek pochoduje pohovkou a zvědavě mě prohlíží, obloženou housku v tlapce, ve tvářičce nesmrtelnost.

Aix de Provance, rodiště Paula Cézanna. Je sobota a na Cours Mirabeau, ulici přezdívané díky alejí platanů, zelený tunel se konají tradiční trhy. Na jednom konci socha slavného malíře na druhém jeden z patronů kraje Ludvík VII. Svatý. Pastva pro oči turistů, žaludky místních. Samozřejmě kavárna se nemůže jmenovat jinak než la Belle Epoque. Dvě anglické slečny kupují po páru ručně vyráběných mýdel (2*1,5 Euro), činím totéž, o kiosek vedle přidávám útěrku s reprodukcí Hvězdné noci a podpisem Vincent (5 Euro).

Dým líně stoupá, vzpomínky odlétají do Arles. Před několika dny se u betonového mola během noční bouřky potopila bárka. Dva mladíci vylévají vodu z podpalubí. Možná ponton vedle je sací bagr. Každopádně z místa kde v dáli kotví vyhlídková loďka, Vincent za bílého dne maloval Hvězdnou noc nad Rhônou. Dokonce je tam informační cedule, ale to zjišťuji až dodatečně doma na internetu. Stejně bych tam nedošel, jednak vládlo úmorné vedro a druhak to bylo docela daleko. Podobně hloupě míjím Vincentovu kavárnu, dříve žlutý dům, slavný pokoj (Ložnice v Arles) zbombardovaný za války a divím se, proč je tady taková spousta lidí. Van Goghovu starou nemocnici už navštěvuji cíleně. Záměrně ponechána v původním stavu, přeměněná na kulturní centrum zasvěcené jemu. Zde se malíř léčil po nepovedené amputaci ucha (Zahrada nemocnice v Arles). Návštěvníků pouze několik, fotím, jen anglická rodinka ustavičně leze do záběru. Kupuji malý kovový podnos pomalovaný stejným výjevem. Uvnitř starého římského amfiteátru vládne výheň vrcholného léta, kráčíme k Les Alyscamps – antické i středověké nekropoli (Padající podzimní listí). Pomyslně odlétám do Saint-Rémy-de-Provence (rodiště Nostradamovo). Kráčím cestičkou, zídky po obou stranách, v prostříhaném živém plotě reprodukce Van Goghových obrazů (v samotné Provence zůstal pouze jeden jeho originál). Vincentova ložnice, tentokrát v blázinci (Hvězná noc – pohled z okna, cypřiš je domalovaný navíc a spousta dalších obrazů namalovaných během nejplodnějšího období). Všude voní levandule.

Ten smutek snad potrvá navždy (poslední malířova slova), což jaksi nekoresponduje s místem, kde právě sedím a dopíjím kávu. La Bella Epoque, která teprve začne a své jméno nabude až po první velké válce. Probíhá Druhá průmyslová revoluce. Je složité pokoušet se zasadit svébytného génia do kontextu doby, ani vlastně nechci dále bádat na netu, ba vůbec přemýšlet, stejně jsem blbej. Zvláštní. Zaplaceno mám, měl bych jít, čas uplývá, musím spěchat, jen jsem už jaksi zapomněl kam a proč.

Reklamy
Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Věže, na které jsem nevylezl

Jako děcko jsem miloval podzim. Ze všech ročních období nejvíce. Svět byl papírový model řeckých bájí Eduarda Petišky a život přirozeně věčný. Každý den jako nový, detaily výrazné. Opuchlá pionýrská bestie s rudým šátkem pod krkem. Brouzdání spadaným listím barvy sieny pálené mi přišlo zajímavější, než ploužení namodralým páchnoucím mořským příbojem. Schnoucí listí v náručí zmatené, smradlavé země, lstivý déšť, pošmourno a nenápadný vlezlý chlad býval mým rajským oknem do smrti. Svátek Všech zesnulých a návštěva hřbitova v doprovodu prarodičů téměř vrcholnou událostí roku – Velkým Sabbatem…, kromě Vánoc. Jestli Vám zbyly nějaké dárky, klidně mi je pošlete, nějak se domluvíme. Lampiónové průvody a oslavy Svátku práce zanechaly hluboké stopy v mé dětské duši. Sabbath bloody Sabbath!

Prázdniny u moře mi rodiče dopřáli dvakrát. Budovatelé reálného socialismu snili o světlejších zítřcích a kousek Itálie, pár malých řeckých ostrovů, pás severoafrického pobřeží anebo srdečnější družba s maršálem Titem, jim byly u prdele. Takže k Černému, jak jinak. K Baltu bych nejel ani za dnešní normalizace – Girls & Boys.

Poslední den prvního roku školy. Pospíchám dolů městem podél zahrádek plných rozkvetlých růží za babičkou a dědou – řízek a hranolky (domácí, jiné nebyly, lulíni/y). Žluté, rudé, růžové draly se skrz ploty rodinných domků uprostřed právě zabydlovaného sídliště. Nová škola druhým rokem v provozu. Okna a modré panely, architektonický vzmach 70. let. Poletím do Mangálie! Jsem v útlém věku netušil, že let turbovrtulovým IL-18 může být dětským dobrodružstvím a vnuceným šílenstvím pro dospělé. Už cesta autobusem na letiště byla divoká. Cholerický řidič zběsile doháněl zpoždění, několikrát zabrzdil tak, že mě málem katapultoval čelním sklem. Mí rodiče a cestující na předních sedadlech mírnili jeho stíhací vášně, ale odlet je odlet. Dnes by připomínal figurku z rockové kapely tamtěch let, co odvál čas. Malý, mohutné licousy, bradka, na temeni plešatý, avšak po stranách palice dlouhý vlas. Podobně pitoreskně vypadala většina chlapů. Dnešní mladí vyholenci by chcali smíchy. Takové osazenstvo neviděli ani v nějakém velmi bizarním muzikálu, mama-mia. Taky koukáte na retro porno (doporučuju dánské a německé)?

Nedisciplinovaná banda socialistických buranů vyrazila ihned po odbavení ztéci aeroplán a obsadit nejlepší sitze, když kolem v nebezpečné blízkosti rolovala další letadla. Dodnes nechápu, jak byla taková anarchie možná. Matka jen procedila skrz zuby: Vysraní hajzlové, jedeme na dovolenou, nikam nepoběžíme. Zbyla předposlední řada. Hajzlík poblíž vždycky bodne. Mě posadili ke okénku. Červencové pohasínající nebe si kromě civilního letectva pronajala i letectva spřátelený armád Varšavské smlouvy. Sdílet nebe je absurdní. Tak nás doprovázely MIGy-21 vzdušných sil NDR…, identifikoval můj otec. Pak stroj vletěl do nefalšovaně prudké bouře. Náhle blesk prudce udeřil do mraků. Bum, prásk! Fascinující, ale poněkud znepokojivé. Pak se letadlo propadlo, následně vlétlo do turbulence a dlouhou chvíli klesalo, padalo, ne a ne přestat. Mimořádně znepokojivé. Otec zarytě mlčel, matka oči v sloup, zřejmě vymýšlela nějakou ateistickou modlitbičku, já marně hledal plyšovou opičku a v duchu konstruoval dětský padák. Nabíráme výšku…

Nad nočním bazénem Konstancie jsme míjeli signalizační světla čehosi rovněž temného. Bombardéry IL-28. Neustálými vzlety a přílety nám před půlnocí krátily hodinové čekání na autobus. Tahle letadélka znám. O pár let později jsem skládal jejich plastikové modely made-in Kovozávody Prostějov, státní podnik. IL-28 byl sympatický lehký bombardér, vyráběný i v Československu. Protějšek amerického stroje stejné kategorie B-57 Canberra vyráběného v britské licenci. Prý se příliš nepovedl, povětšinou byl zdrojem problémů a USAF nedokázala najít jeho správné bojové použití. Neuspěl ve Vietnamu a vlastně vůbec. Prostě výplod zlovolného imperialismu studené války nemohl skončit jinak.

A jakou tehdy měla vojska Varšavské smlouvy převahu! V letecké, ale i pozemní bojové technice!? Ve všem! Armády lidu sajediňátěs! Ano, podráždit strýčka Sama strategickým letectvem. Preventivně vybombardovat podstatnou část Belgie. Známe ty zpropadené Belgy! Obchvatem tankovými voji skrz Rakousy obsadíme Bavorské hvozdy, vypleníme místní vesnice. Zlomit případný odpor dělostřeleckou palbou anebo plošným bombardováním (stíhačky vypůjčíme) bude dětskou hrou! Zmocníme se Passau! Po dobytí solných dolů nás čeká už jen vítězná párty v Orlím hnízdě! Bestellung werde! Domorodce prodat do otroctví, tak velím já! Dneska tam stejně děláte pingly, hrdí Slováci, Poláci!

Bohužel…, socialistický šlendrián se omezil na bezzubou ideologickou diverzi, nabídl studený Balt, průměrně přívětivé Černé moře…, a pod rudou hvězdou se neopálíte…, a taky jsme už mohli mít tím pádem tu 3. Světovou za sebou, Girls & Boys. Samozřejmě si dělám legraci, bo nás sledujou a nikdy nevíš, na jakého blba narazíš…

Abych dokončil tuhle blábolivou story… Z toho, co jsem dokázal pozřít v hotelové restauraci, aniž bych odporem omdlel, jsem zhruba třetí den dostal lehké teploty a těžký průjem. Spolucestující lékařka během několika dní zaléčila můj šestiletý organismus do té míry, že jsem osamocen nemusel polehávat v posteli a mohl během občasných ataků nevolnosti vychutnávat krásy pobytu u moře. Jo, potkal jsem tam Štěpánku Haničincovou a donutil matku, aby ji i s Janem Přeučilem pozvali do recepce, že s ním musím mluvit. Popili s rodiči po sklence vína a já dostal její fotku s věnováním a čertíkem Bertíkem, jinak by to Rumunsko stálo za prd. A to jsem chtěl psát o věžích, na které jsem nevylezl. Vůle bývá, chybí síla, avšak… !? A že Štěpánka pila?, ona i paní doktorka (dalších 40 let byli skvělými přáteli rodičů) je už v důchodu – 2x neúspěšně léčena a já taky úspěšně pochlastávám. Každá mince má dvě strany, ale Forest Gump (dostal jsem knížku od Ježíška osobně:-) je jen jeden. Che je Velký, bděte!

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Opuštěným parkem

Opuštěným parkem

Ach odplula a připlouvala
Jednou velká, ondys malá
Lkala žalostně do zákrytu
Hledej, najdi, a vůbec jsi tu?

Dámským lipám, panským jilmům
Opuštěným parkem vítr povívá
Nebudu hrát ve špatném filmu
Dneska jsi vyloženě protiva

„A na mýtině v ladném menuetě
Kdy madam skotačila dovádivě
Kdy švihal kol skrání panu létě“
(Karel Hlaváček)

Já smál se a plakal natolik tklivě
Spát odešly lípy, srdce kamenná
Na petlice, vrátka opět zavřena

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

Vstupte na loď, milý pane…

…šípy kolem cypřišů a palem, když v plné síle, kráse, milé, stálé, náhle vniveč do kořenů otočené, úpěnlivým hlasem, vítr fouká víc a víc, trhat, rvát…, dávat facku…, otáčení slunečnic, křídla racků, světla očernělá časem…

Přibyla léta, divné nemoci a užívané medikamenty, jejichž názvy a vedlejší účinky mi celostně evokují rudě tištěné letáčky s lebkou a kříženými hnáty. Velký deratizátor je lepil na sklepní dveře, závory z latí, společné prádelny v dobách počátků normalizace – Položen jed proti hlodavcům – Kumatox Dirax. Léčba podobně hrůzně znějícími preparáty mě připravuje o velkou dávku sebevědomí. Kdo má vědět, co vám kdy selže – játra, ledviny, srdce, je toho mnoho… Pomóóc! A to bych se mě úplně vystříhat alkoholu. Marně. Selhává krátkodobá paměť a navzdory logicky nezvratitelné osobní přípravě propadám strachu ze strachu, plus různým těžce zvládatelným obsesím. Nemusíte se nutit do upřímných přání brzkých konců, vašim vězněm jsem a nejsem, no…, no, ten, něco jako simulant. Hypochondr, vzpomněl jsem si…, existují i důležitější věci…?

Vítr skučí za zdmi pevnosti, vlny tvrdou pěstí nepravidelně udeří, pak konejšivě plácnou do útesů. Ozvěna tu mělká, tam děsivá jako arytmie boha moře zní uvnitř. Ztrácím sluch. Duní v uších ozvěnou slov, které jsem tolik chtěl říci, nejen to… Písmenko po písmenku je nutné ostřit, aby byla tím, čím jsou. Špatně vidím. Smysl hledám marně. Však, chceš-li znát příčiny, jdi stopou peněz.

Starosta suše konstatoval, že vlastně téměř celé město je no-go zónou. Oč radostněji je možné sledovat hemžení předměstí zpoza skel. Pestrá škála hnědých tváří, téměř marně budeš hledat evropsky tradičně dělanej ksicht. Centrem města je starý přístav. Na začátku dvorany pevnosti dvou Svatých: Žán a Nikola. Na konci promenády ruské kolo a jakási velká střecha vyleštěna do zrcadla, to abyste se sobě líbili, anebo taky naopak…, myslím od kola k pevnosti. Ostatně hradby St. Jean navazují na Muceum (Muzeum evropských civilizací a Středomoří) a musím přiznat, že spojení moderního a starobylého exteriéru považuji za úchvatnou ukázku moderní architektury. Zapadající slunce, nízké mohutné mraky, sluncem pozlacená novo-románsko byzantská Cathédrale de la Major v pozadí, působí až nespoutaně bizarně.

Opět bouře. Nepřivezli chléb, ani olivy. Pitná voda dochází. Dva vězni z dolních cel propadli šílenství a navzájem sobě požrali uši i nosy. Třetí k tomu nemá daleko. Abbé mi předal mnoho vědění. Zemřel před týdnem. Tělo leží na konci tunelu. Bojím se, ale naše práce je hotova. Dej pozor, co si přeješ, ono se ti to taky může splnit – prý čínské přísloví, říkával. Nyní nevím, jestli bude tak lehké vyslovit, co jsem vlastně ty roky vyslovit chtěl, přesto: Danglars! Villefort! Mondego!

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Safety Matches

Safety Matches VIII

Něco mi to připomíná
Plátno kina
pantomima?
Já to miluji

Takový bezúčelný škrtání
Před i za oponou
Smysl, vesmír za námi
Bezúčelné je, co není
Návody lehké k uchopení
Zákazy, omezení

…!…

Ach ty vůně povětrné
V ústech prach a trne
Slavíkův hlas Mácha
Kapitalismu na příkoří
Avivváž, Celý cha char

Baliček a dvacet vět
Který bych chtěl vyprávět
84,- Kč a chleba do stovky
Vy, Hašlerky, Lesněnky, Větrovky.
Hořím…

Safety Matches IX

Příroda kompletní
a básňa celá
Hlavičky často divný věci dělaj
Po čertech i od anděla
Škrtnuté se dotýkajů
Výletami po šumném kraju
Juž hoří, juž jim hrajů
Drbů plno a do němoty
A všichni dým po zákoutích
Tabákem smradivý boty
Kapsa menší krajíce
Chtějí spát, spát a neusnouti.
Hodně, mnoho, nejvíce…

Safety Matches X

Větrové lehcí
Po úrovni křivá
Nic slyšet nechci
Na nic se nebudu dívat…
Zavináčem skrytým
Má se, musí
Vteřinu! Do několika minut
Domů, do ulity
Jdu se dusit.
V klidu lehce svinut…
Vííítr, sem tam něco zboří
Nemehlo, však cígo hoří!

Safety Matches XII

Však Berry
Kde mohou
Kradou?
Drogy berou?
Roll over Bethoween!
Se sekerou?
Svítí městskej měsíc, svítí?
Slzy strojů, očí slída
Žádnej Arab!?

Utlučený nejlepším světem
Nikdo v sebeklamu?
Berry, ty jseš fakt strážník, Velký péro!

Jenom Sandy s bajonetem

Východu jenom bída?
Maloměsto městu v řiti

Miluje naši zemi?
Kterou kde kdo hlídá?

Turistové turistiti…
Belgové, angláni přiopití

Vida, Republiko…
Kdo si sochá, cosi tvoří
Tikot, nic, pak tikot

Řekla, šťipky sou jenom škvoři
Smutku
Všední sbírky
Cígo mám, jen ty škrtací…, no…
(s…y)

Safety matches XIII

Ony si tak pod tlamami
Světélka plápolavé
Na ohýnek hrají samy
… že kouření není zdravé
Jeden šluk a pár tahů
Zazní oduchovělá plíseň
Osudy miliónů duchů
Potmě, po výbuchu
Pominulá pokušení
Trubčata tabákových vrahů (nekuřte ve výtahu)
V hubě kouř, dým, občas píseň
Být nemělo by, tak to není
Cestou, kterou odchází se.
Archívem prapodivných věcí
Hnízdo zapal, čertem požehnán
Kdo nehraje, bude hrán
Divně ten stroj tiká
Srdcem svého mechanika
Zapálím, vypiju a vedu kecy.

Safety Matches XVII

Mít tak ponětí, o čem bajkař vyprávěl…?
Lapen únavou jsem usínal, ba hluboce spal
Ve snu já neběžel, jen tak zvolna šel
Nepil, nekouřil, slůvka sprostý sobě zakázal.

A co láska bláznivá k penězům a věcem?
Nasrat, jdu si zapálit na mé vlastní WC!

cizáky, dělníky, rómy
(nevíš kdo za papírem ukrývá se)
poslu slova kosi mezi stromy
čmeláčku, ty napapanej sude
chundelatý hmyzí prase
včeličky miluji
však strach
med, medík bude?
svět sladký, bezvědomý, velký
čmeláčkové, milé včelky…?

Safety matches XVI

Si dojel
Na frajeřinu a chlast
A máš stále stejně blbý kecy
Řekla jedna ceckatá
kterou sem balil
svůdně jí zpíval

Dnes posilovna matek…
Např.:
Dcera mé známé
He, nech mou mamku
Kterous míval
Z písků hrady lopat a zmatek
Babičko – pokecáme?

No né…
vnukům sypu na krmítko
Svým dávám, dávám číst
Davy jako malé dítko
Cítím, cítím nenávist

Mříže za atmosférou
Doba taková, to chce mít
Zapalovač
Necháš toho, můj ty Nero
Já jdu si jenom zapálit.

Safety Matches XVIII

prázdné kupodivu i celé
slovem psaným, copak říci
své čelo potícím se tělem
jdi někam s tou mísou, lžíci…
nespěchám, chtěl bych jen tak plout
Vodky popít
napůl rozum, napůl cit
…jen nemohu si vzpomenout…?
v kontextech a skutečnostech…
…čoudnout si, zapálit
Infantilně bonbonovou
Všechno se už stalo
i bez snídaně s Novou
mnoho času nezbývá
hezky to však ubývalo

dámy, pánové, milí hosté
když já tu jsem za Živa

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

Básničky

Vepřová pečeně

Paprika
Trochu drceného pepře
Pod kůžičku lehce vetřem
Vařečkou, jež zakvedlá se
Nespálit a podlévat
Zprava a pak doleva
Hořkne i naříká

A vzpomíná…
Masa jednou týdně
Řípa, bramborek, bídnej kel

Mazlíčku?
Nevidíš, si zapomněl?
Prarodičů slzy krokodýlí

Bylo to jenom prase
Umíralo jenom chvíli…
(Někteří dneska takhle lidi střílí)

Pečeně voní do libosti
Cibulka, tuk, česnek s masem
Děcka omámený do tuposti
Masíčkem obalený kosti
Obyčej?!
Tak dodnes u nás pojídá se.!!!

 

Safety Matches V

Kam jen padla?
Pod stoleček nebo kamsi?
Někde býti musí přeci?
Zrcadlo se na mě šklebí
Bezdomáckej, cizí debil
Mý roztomilý věci
Se pletu, ztrácím větu
Stavěl, Zbořil, Jetu
Bobkový listí, zimostráze…

Asi mi fakt spadla na zem?
Poslední a přímo v nebi!?
Omluvte mý, bolestivý škleby…

Pane, je libo cigaretu?

 

Safety Matches VI.

Bezohlední kuřáci
Kouříte?
To nemáte co na práci?
Pohřešuji, hledám slova
Zapalovač, zase, znova…
Ztracenej a nenalezen
Ani v kapse, ani do dálky
Mravenec Ferda leze, leze…
Krabička stejný zápalky
Společnost jedna paráda
Duší, srdcí, morálky
Jež samu sebe nerada…?

 

Safety Matches VI.

Jasné věci
Branku ztéci
Gól, góól…kdo vede?
Halo, haloó…!
Nevidím…(hluchý na duši, slepý na uši)
Co se stalo?
Chlebík, máslo s medem
Protivníka pokořil?
Vedou…a já…?
…škrtám, škrtám, nehoří..
————————————-
Máme kasu
biomasu
to se máme
sníme sami
hami, hami.(-)
————————————-
odpor k masu
odpor k masám
navzdory časům
hlásím, hlásám

prózu, pravdu i poezii
odhal, jak žiješ, tví bližní žijí…?

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

Vyhlídky a Věže díl III.

(kola se točí a čas letí)

Nastává podzim. Listí zdánlivě navěky zelené opět žlutne, hnědne, opadává. Potvrzení pomíjivosti, naplnění jedné etapy, počátek další. Stromy jako kruhy spirály nahlížené perspektivou dítěte. Vidí, ale  nechápe. První padlí překvapí už koncem srpna. Nejdříve usínají topoly. Bodejť ne, když lemují většinu chodníků, cest, cestiček a jsou chodcům i cyklistům první na ráně. Mezi paneláky často zahlédnu veverku, z balkónu jednoho brzkého ráno zbloudilého zajíce a jednou cestou na zastávku dokonce pomatenou srnku. Letošní nadměrná natalita kosí populace je očividná. Samí černí ptáci okupují trávníky a křáky uprostřed lůna sídliště. Takové slezské kosovo. Šikmé slunce vrhá podezřelé stíny. V bytě zavládla kosa (nemyslím ptáka, ale zimu). To pak zbývá zalézt pod deku, popíjet čaj s rumem nebo rovnou holou vodku, popřípadě se pustit se do pletení šálů nebo šoupnout nakrájená jablka do trouby, vyrobit křížaly a zároveň si hezky přitopit. Hlavně neusnout, bo hostit požárníky uhlím není ani v Bezručově kraji normální, Girls & Boys.

Nyní již vzhůru do věží a já první, v čele poběžím. Prachatice jsou sympatickým městečkem a to kupodivu okresním, přihlédneme-li k asi 12.000 tis. místních obyvatel, jedním z nejméně lidnatých reprezentantů vyšších správních celků (asi 4. od konce). Budou volby, je třeba sledovat politické dění i na krajské úrovni, Girls & Boys. Ale k čertu s fakty, snad jen, že název je odvozen od jména šlechtice Prachaty, anebo prahu do kdys neobydlených hvozdů. Jinak, příjemná cukrárno-kavárna s venkovním i vnitřním posezením je hned za vstupní branou do starého města. Naproti přes cestu vývařovna, dříve tyhle podniky provozoval RAJ, dnes nevím, ale rázem jsem se ocitl o 30 let zpátky. Stejná jídla, stejný ksichty, mastný vlasy, opuchlý lehce dementní hlavy, žádnej Mekáč, sterilní markety nad hromadnou chcárnou u dálnice, žádné kamióny, kurvy, wifi-free, bezmocně jsem zcepeněl uvnitř černé díry nostalgie… Na věži byl jsem myslím sám. Příjemná, fajna, nenaročna ona krásna věž. Hezky bylo. Pak jsme vyrazili do Passau, kde chcalo a bylo divně.

Víte, ono ty poznávací zájezdy taky nejsou pro každého. Každopádně lítáte jako blbec mezi kompromisem tam něco vidět, tu si dát kávu, posedět. Hlad i bolest bývá všudypřítomným společníkem, focení osobní tryznou ztracených příležitostí, do toho zpruzené davy, divní lidé, furt máte pocit, že vás chce někdo ošidit, pokud ne hned okrást, místní tlamy vámi opovrhují…, no ještě na to vzpomínejte v dobrém!

No, ať to máme za sebou. San Gimignano, zmiňovaný italský Manhattan. Prostě vypadá starobyle do mrtě, romanticky z podhledu, nadhledu i zevnitř, čímž vším taky je. Já trávil většinu času v jedné kavárně, nerad odskočil na věž, z prostého důvodu, místní servírce jsem v očích zřel, že musím být George Cloony, místní věž a UFO zároveň. Provinčně místní, ale moc hezká fena, létem šťastná hnědooká dcera. Vysušit, zabalit, vzít sebou…, do pouště, pche. Taky znásilnit, zabít, když to nemůžeš mít!

Jinak pod hradbami je supermarket COOP, přijatelné maloobchodní ceny, džusík Gatorade fajny, podchlazené tagliatelle, které se prý dají běžně koupit i u nás v hyper-super, asi asi, božské z Itálie i jako polotovar, druhý den uchovávané v mírném polochladu, neznám lepší kromě čerstvých a horších zdejších. Opět doma.

Opatrně otevírat památníčky, protože odpustky ať už v kříži, vlajkou, nebo jen nedostatkem vědomí bližních, jichž dobro hlupstvím a slabostí bude zváno, cestou pomýlenou, nádoby hodné sraní, vzývané k navršením kupky vlastní, vězte, Svatí umírají s Námi! Bratr Boleslav násilný, vzývá moc, spojenectví vírou zaštiťuje, nevzdává, bojujíc. Bratři to musí tušit, zhubme je (), byli jsme mocní a mocní budeme!

This slideshow requires JavaScript.

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Vyhlídky a Věže II

(plachty a stěžeň)

Navštívila mě líná moucha. Lozí po linoleu, občas popoletí, zakrouží okolo hlavy, prosmýkne se před monitorem. Pokaždé se leknu. Nerozeznám, jestli to není jedno z oživlých písmenek vyskakujících z obrazovky a nezažívám očekávané delirium tremens. Pět minut putovala podlahou, teď se plazí pod okenním parapetem. Štve mě. A opět špacíruje po zemi. Mrcha. Asi ji zabiju. Nečekaně horké indianské léto, hic a bezvětří, jachta línější než ten příslušník hmyzí říše, voda po čertech smrdí rybinou, na hladině listí topolů, úlomky větviček, sinice, opar a nuda v údolí Lombardských hor.  Chce se mi chcát.

No nic, pokročím v tématu. Nebudu popisovat vyhlídky z různých výškových budov, mrakodrapů, rozhleden, kopců, velehor, i kdyby se tisíckrát nazývaly věže. Na vrcholu žádného takového stavení nebo přírodního divu jsem totiž nebyl. Girls & Boys.

Výškové budovy ani vrcholky hor mě nelákají, po světě jich je hrozně moc a často jsou hrozně daleko nebo vysoko. Přesto, shodou okolností, jsem před týdnem upravoval starší fotky z Versailles, abych záhy zjistil, že od pořízení uběhly přesně 2 roky. Zámek včetně interiérů je přehlídkou marnotratnosti, ošklivých bust a soch, úchylného opojení zlatem. Divím se, že toho posledního Bourbona na francouzském trůně nesetli hned aspoň 3x. Nemyslím za jeho přístup k porobenému zemědělnému lidu a městské lůze, ten shledávám navýsost spravedlivým, ale za prachmizerný vkus. Jak říkal učitel Velkého Che: „Užiteční idioti se poperou, aby nám dodali i provaz, na kterém je poté pověsíme.“ Mizerně placená učitelka se opakuje a je historií lidstva.

Pro šťouraly, kteří nacházejí zalíbení v genealogii a dějepise jen dodám, že Ludvík XVI. nebyl posledním francouzským králem rodu Kapetovců, jen vrcholným představitelem monarchie – následovalo vyhlášení republiky, posléze císařství. Dynastie Bourbonů má i dnes potencionálního uchazeče o královský titul (Ludvíka Bourbonského, vévodu z Anjou). Žije ve Venezuele a je to Španěl, což je fajn. Jo, jeho matka byla vnučkou diktátora Franka. Ale těch – jak se jim říká – pretendentů je více, včetně Bonapartů nebo mocného rodu Palosinů.

Po návštěvě Versailles, v jejichž zahradách jsem cestou od Velkého Trianonu* doopravdy zabloudil, a to se podaří málokomu, následoval výšup, prý kdysi nejrychlejší zdviží vůbec, na Věž Montparnasse (postavena 1974). Přesto mě ukrutně bolely nohy, jen jsem povlával po otevřeném 59. patře a během focení úporně myslel na návrat do garáže mezi šváby, k nedopité láhvi Laku na rakve (ubytování kategorie F1 – brutální eufemismus). Samozřejmě výhledy podél Seiny vám nabídnou téměř vše pařížské nejslavnější. Jen pro doplnění: TripAdvisor předkládá vesměs kladná cestovatelská hodnocení a pokud se vydáte po stejnojmenném bulváru směrem od centra, narazíte i na řadu proslulých kaváren, kde lze potkat převážně místní, a která jedné dobrovolné respondentce dokonce evokuje atmosféru Ztracené generace. Kam na to ti lidé chodí? Podle znalců Paříž není tou, kterou bývala před 10 léty, ani tou před léty dvěma. Proč? Asi tušíte…

Ještě než vyrazím do San Gimignana, vylezu na Česko-Budějovickou Černou věž (71,9m – absurdní těch 10 cm). Vyhlídka hezká, schodů nečekaně mnoho, počasí něco mezi vrcholným létem a koncem světa, světelné podmínky solidní, závratě víceméně stabilizované, puzení močit únosné, ksichty na ochozech sympaticky vyděšené, koukat během výšlapu mladým babám pod sukně (chtěl jsem napsat na kundy) jsem opomněl, holt skleróza. Něco o historii věže případně vyhledejte sami. Čtvercové náměstí Přemysla Otakara II. malebné, Samsonova kašna velmi povedená, káva dobrá, posezení vymazlené**, servírky ochotné, příjemné, ba nadprůměrně hezké, fakt dobré kůže. Osvěžující veskrze přírodní mandarinkový nápoj za 40-50,-Kč jsou tři pomačkané měsíčky mandarinky zalité sodovkou a Budvar chutná jako pivo. Pozitivní místo. Potřeboval jsem nakoupit pár věcí, na místě ubytování bych to nestihl. Analgetika, pláštěnku, kleštičky na nehty a kraťasy nad kolena. Prášky kvůli zánětu ramene, pláštěnku abych se neumáčel ve sprše, kleštičky, aby mi hlad nevelel živit se přerostlými nehty, kraťasy nad kolena nemám ani jedny a mám velice hezké nohy. Všechno jsem našel a nakoupil během sto metrů chůze. U dr. Maxe, se ptala hovorná, velmi zachovalá lékárnice zdali mám jejich kartu? Mám ale ne tady… Tak vyzvídala datum narození, pak nahodila křestní jméno, jestli pasuje, databáze umí hodně, mě to nebavilo, tak jsem na ni vybalil vše včetně rodinného stavu, oblíbené barvy a jména jachty. Smála se. To jedete takovou dálky, abychom zjistili, že kartu máte měsíc propadlou. Jsme zajatci blbých fóru globálního marketingu. Zaníceně poznávám pamětihodnosti a systém nasírá píčovinami. Kraťasy mi střelil starej Vietnamec – poslední, vůbec jediný takový kus, navíc ve slevě. Barvy khaki nebo spíš takové, jakou se natíraly interiéry kasáren a v Rusku je dodnes vedle rudé nesmírně oblíbená jako estetický standart. Stejně je zajímavé, že ti Vietnamci vypadají na všech místech republiky stejně a mluví stejným přízvukem. Docela absurdní jistota, ne? Vypadám v nich jako figurka do jazzu, po našymu cyp, ať ústroj doplním jakýmkoli tričkem. Možná to bude těma nohama. Ale neplýtvejme sebemrskačstvím, docela šly a chodí.

Moucha tu lozí už třetí den. Sedá na mně a ocucává, nebo co. Jsem si všiml, má jedno křídlo vykloubené, či pochroumané. Tse, tse. Moucha invalida. Utečenka. Štve mě, ale zabít ji? Neetická krutost, fuj! Nechám ji žít! Ať si na mě sere, já to zvládnu. Nakonec si porozumíme. Občas mě přepadá děsivý pocit, že ten odporný hmyz je šťastnější nežli já. Čtvrtý den kamsi zmizela.

* Trianon (1920 podepsána smlouva významná i pro Československo, jinak privátní panovnická šukárna – královně byl vyhrazen Trianon malý)

** „Spapej hovínko“ – David Letterman

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Básničky

Safety Matches IV.

První prskla, zhasla okamžitě
Druhá blikla apokalypticky
Chci dýmku, já obstarožní dítě
U zpráv takto činím vždycky…!

Hoří další z papírových hřebíků
Sirka, cigáro, normalizačně oba silní
Čoudím, víte, jsem už zase infantilní
A všem prezidentům říkám Vašíku

Žiju v nejlepší době, super čase
Cestou střípků, od vašich střepů
Nechte mě být, já už se jen klepu
Před cílem, jenž smrtí nazývá se.
——————————————–
Zapalovač do kapsy se noří
Hm, jde to píčo, stále hoří.

 

Zlo

Od západu prší kosy
Čekáte jak na krmítku
Už to nosí, dlouhý nosy
Milióny bílých skřítků

Leukocyty lehkou ranou
Abychom byli zdraví
Babička příběh povypráví
Děti moje, ano, ano…

Zase mrzne, rosa padla
Příroda umáčela těla
Ví stejné, pevná, celá
I co ďábel bez zrcadla.

 

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

Vyhlídky a Věže I.

(z gauče a vleže)

Nikdy jsem necítil nutkání někam lézt, šplhat, dobývat výšiny hor. Fyzicky, ani v přeneseném smyslu slova. Míním tím lezení někam, šplhání u někoho, i když…, nikdo není dokonalý a kritická sebereflexe neubírá cti osobnosti mého kalibru. Viďte, že jsem šikulka?, Girls & Boys.

Práce ve výškách mě upřímně děsí, stát na třetí šprušli žebříku (pochopitelně odspoda, nemluvě naopak – záleží na délce žebře) zavání potenciálním smrtelným ohrožením. Na druhé podestě lešení během omítání tankových garáží v průběhu svědomitého plnění základní prezenční služby jsem se potil více strachem, než fyzickou námahou. Také mi bylo dopřáno usazovat poměrně těžká okna – lakýrnici natírali dřevěné rámy – na panty v pátém patře rodného flatu a prožívat neodvratitelné zděšení, buď vypadnu já, okno, popřípadě já i s oknem, fakt to šlo blbě. Nakonec většinu stejně instaloval fotr, bo nemohl mé utrpení nadále sledovat. Snímky Pálavy z minaretu v Lednicko-Valtickém areálu jsem pořizoval metr od ochozu, opřený o zeď a měl pocit, že každou chvíli umřu. Před dvěma měsíci proběhlo i za drobného osobního přiložení mé ruky k dílu malování vlastního bytu i s výměnou koberce. Švagr s fotrem mě taktně degradovali na pomocnou uklízečku a nosiče smetí, poté co viděli jak se třesu na vetchém hliníkovém žebříku, když demontuji lustr, Donaldi. Vyloženě eskamotérským úkonem byla výměna plováku v mikádu (taková ta nádrž kde se hromadí voda k splachování sraček). Labutí jezero a sólisté: Židle, tři až čtyři tlusté knihy a přiopilý zoufalý instalatér v mém podání. Ani nevím, ale nějak to dopadlo. Jinak, pokud máte ještě stará splachovadla u stropu, je opravdu dobré použít mechanismu bez plováku, který kupují profesionální instalatéři, alespoň dle zkušeností znalé prodavačky. Já musel tenhle bazmek opravovat téměř každým rokem, protože vždycky po čase voda prokapávala, až jemným potůčkem odtékala do mísy a nepomohla výměna těsnění, ba celého napouštěcího ventilu. No, už pár let nedoplácím za vodu. Nyní bych mohl volně přikročit k mému oblíbenému tématu, jímž jsou trubky. No nechci to zakřiknout, ale dobrý, prozatím dobrý, i když samovolné noční erekce mě už jaksi míjejí. Zpět, vzhůru k výškám. Někdy před pěti léty jsem učinil rozhodnutí cestovat, poznávat a všechno fotit. Dneska už mám druhý foťák (první má ďas), takový kompromis mezi velikostí, kvalitou a cenou (CANON Powershot SX700 HS). Ono i kapesní kompakty fotí hodně dobře, zvláště když snímky proženete grafickým editorem (používám Adobe Lightroom) a běhat celý den po rozžhaveném Římě s půl-kilovou digitální zrcadlovkou to chce fyzičku, zdravou krční páteř, ramenní pletence a inklinaci k sadomasochistickým praktikám. Avšak tyto kratochvíle přináší kromě jiných utrpení rovněž pestrou škálu možností získat zajímavé obrázky snímané z rozhledu, nadhledu, kopce, hory, věže. Na cestu balónem nad Českým Krumlovem nezbyl čas, ani peníze a pokoušet se plachtit dolů roklinou je pro jiné ptáky. Jenom ještě překonat strach z výšek – akrofobii.

Myslím, že prvním pokusem byla Torre Asinelli. Jako začátek terapie velice špatná volba. Schodiště rozličné konstrukce vypadalo jako by se mělo každou chvíli zřítit do temných útrob věže a na ochozy vedl snad jen příkrý dřevěný žebřík, čiročirá hrůza, navíc je věž viditelně našikmo a hrozí padnout celá. Bojácně jsem napínal ruce mezi dráty přes okraj zídky, hlavu odvrácenou a jen mačkal spoušť a zpětně revidoval, co vlastně vyfotil. Zřejmě čerstvě sezdaný anglický hovořící pár i s tchýní (čí nevím, tchýně už bývají takové neurčité) se vesele opírali přímo o okraje, fotografovali navzájem, nakukovali dolů, zatímco já v předklonu fixoval Canon na kameni. Neklepaly se mi jenom ruce, třásl jsem se celý a přepadávalo mě nutkání močit, přičemž bylo nad slunce a modrou oblohu jasné, že zrovna tohle není vhodné místo pro podobné potřeby. Asi chybělo anglosaské očarování láskou, anebo možná postrádám jejich otrlost dobyvatelů. Po sestupu na mě hleděla penzionovaná gynekoložka s vnukem (u jednoho stolu jsme spolu vychutnávali polopenzi) vyloženě zděšeně, nemohl jsem trefit cígem do tlamy, a očividně netušila, jaký druh první pomoci by měla poskytnout. Dole mě v pekelném hicu málem trefil šlak. Jinak několik faktů: Věž je spolu s menší, za to více nakloněnou a veřejnosti uzavřenou „sestrou“ Torre Garisendou jedním ze symbolů magického města Bologna. Hlavní Torre měří 97 metrů a počátek její stavby spadá do 11. a končí někdy o století později. Jinak obdobné věže budovali 3 – 10 let, v době největšího architektonického vzmachu (12.-13. století) jich bylo na území města až 180 a obrazová rekonstrukce středověké polis opravdu připomíná Manhattan (jinak toto přízvisko patří jinému italskému městu San Gimignanu, ale to zase jindy). Důvody proč staří Italové zaplňovali městský prostor poněkud pošetilými architektonickými útvary, není zcela zřejmý. Věže podle různých teorií měly být prvotně dokladem bohatství a moci, poté obranými prvky za války stoupenců papežské a královské moci (v boji Guelfů a Ghibellinů o investituru – vliv na jmenování církevních hodnostářů ve 12.-13. st.n.l.), po jakousi sušičku hedvábí i žalář. Za druhé světové války hlídkovali dobrovolníci na Tore Asinelli a telefonem hlásili přilétávající spojenecké bombardéry a následná místa požáru, nic pro mě…

Tolik výlet do oblasti Emilia Romagna a nyní pěkně do Jižních Čech, leťte moje koně, konkrétně do Třeboně. Město vzniklo právě v době vztyčování italských věží a je malebné. Detaily prostudujte na wiki – škola volá. Jen zmínkou a fotkou doložím existenci Štěpánka Netolického, Krčína z Jelčan, rybníku Svět a Rožmberk (mimochodem jeho nejzazší konec je prý 20 cm za obzorem, takže druhého břehu nedohlédnete), renesančního zámku a samozřejmě radniční věže. Během návštěvy státního zámku mě už ti Rožmberkové nějak začali lézt na nervy (mluvili o nich na všech posraných památkách), včetně magistra Kellyho, který zde našel dočasné útočiště, než díky vlastní zbrklosti polámal sobě paprče, a oddal se potřebě testovat výstražná signalizační udělátka v jednotlivých cimrách – důvěřuj, ale prověřuj! Pff, napotřetí mi jinak sympatická průvodkyně pohrozila vyvedením ochrankou, kráva, a to jsem ještě odolal pokušení vymačkávat nosní jebáky před olezlým starobylým zrcadlem, zpovykaná mládež. Ještě dobýt tu blbou věž. Naštěstí měřila jen 31 metrů. Vstupenky prodávala krásná dlouhovlasá víla, jen místo nevtíravému obdivu ke krásnému kupci, hleděla na mně pomněnkovýma očima jako na starého cypa ze Slezska, aby vzápětí propadla četbě jakési píčoviny pro paní, dívky a slepice. Stejně vypadala jako kapr. Zpětně si uvědomuji, že většina těch Jihočechů připomíná kapry. Oči vypouklé, hýbají vydulými tvářemi a vypadají bahnitě…, ale ne, jsou milí, jen zpovykáni nájezdy cizinců, a tak trochu na prachy. Ha, volali z doků, jachta prý už čeká…

Rubriky: Z cesty | Komentáře: 1