Brno

Jak zpívá klasik: Sánisap, thskajisblů, bjůtfl, soárjů…, zase prohlížím fotky z minula. Od toho ty fotky snad jsou. Ne, jako? Taky pročítám internet a chci se jej celý naučit nazpaměť. Je to možné? Je! Vím to! Ale musíte velmi zevšeobecňovat. No nic. Předevčírem jsem dokoukal druhé klání mezi Capitals vs. Vegas. Nevyspalý, leč spokojen. Fandím oběma. Capitals ten Bowl přeju více kvůli tomu ruskému buranovi. Oba týmy hrají fakt hezký hokejový sport. No, občas si navzájem nadělují akutní doručenky k lékařům všeho druhu, avšak my diváci…? Bolí Vás něco, Girls &Boys? Chci Vás léčit…, nebojte se…!

To máte jako s tím Brnem. Město má zvláštní půvab, což mám fotograficky zdokumentováno. No ale co ta šukací hra? Jako co? Nutí mě zmobilizovat těch pár buněk určených k přemýšlení, které mi zbyly místo mozku – bo se o inscenaci vehementně píše – ale jakýchsi přesahů, metafor, poselství směrem k lidstvu jaksi nedohlédnu. Chápete, jako nahej Bůh leží na muslimský bábě, chudák holka před lidma musí z lulíny vytáhnou vlajku, pak tam přijdou slušní demonstranti, což otráví herce i obecenstvo, já nevím, jak to bylo dál, co se dělo pak a vůbec, kam to všechno spěje…, no a kam ji prcal?…sodomie? Fuj. Raději nerozvádět… No ne, člověk nemusí být starej prasák, aby uvázl v bahně těchhle pochybností… I ta Anička, jako jo, loutkoherci, vodiči, honiči a nevídaný patologický masochismus. No a potom ta PITKA – čtěte pozpátku, další nefalšovaná psychopatie jen kvůli prachům.

I ta politická scéna, jo. Defenestruje sebe samu, což je teda taky úkaz. Ani nemusíte být Danem Brownem, abyste našli onu šifru. Dnešek mi připomíná časy před první francouzskou revolucí. Jen ta Evropa prý momentálně hraje druhou ligu. Možná, avšak nesouhlasím, anebo kolébka moderní civilizace je rozviklaná až ke zatracení? Není! Vím to – mohu si to dovolit, protože budoucnost je bezohledně blíž a blíž mé minulosti. Buď vycházím ze špatných předpokladů a docházím k smysluplným závěrům, možná taky naopak, dvě kombinace ještě zbývají, nebo někdo chce ukrást můj mozek, ovšem, kde nic není, ani čert nebere. Vlastně ano, to přeci dává smysl…za tím musí být, no, jak on se to vlastně jmenuje, ano, to bude on, Vladimír Vladimirovič… Konečně chápu, proč raději koukám na ten hokej.

Čas a místo, odkud se organizovaně vyjíždí za poznáním, jsou vzhledem k mé domovské lokaci natolik nepříznivé, že jsem často nucen v místě odjezdu přenocovat. Hádejte kde? Praha, Brno, Olomouc… do Ostravy to mám z Buranova poměrně blízko. Činím tak rád, a poněvadž jsem skromnost sama, tudíž s podstatnými výhradami se mi líbí téměř všude.

Čekal mě výlet romantickým údolím Wachau plus plavba po Dunaji. Klidně přiznám, že jednodenní pobyt v Brně byl zajímavější a podnětnější, než celé bláznivé severní Rakousy. Dodnes nechápu, proč jsem tam vlastně jel. Jo, polopenze – myslím snídaně a večeře plus rychlá Wi-Fi – byly líbezné.

Btw: z angličtiny mám jedničku, akorát mě nasírá obstárlá externí učitelka němčiny, jež si uvykla používat naši varnou konvici, nad kterou držím patronát. Kávu v malém pudélku, zalévá hrnek v kuchyňce. Já říkám: paní učitelko, kávu Vám přijdu zalít do učebny, ať nevybryndáte cestou… Nein, nein, danke, oslovuje mě Herr + příjmení, poté, co jsem na ni před pár léty vybalil pár německých frází, jedna plus druhá z nich byly (využívat atomovou energii pro mírové účely a obdělávat pole traktory – se domluvím, ne píčo?), což mě docela vytáčí a vůbec, chová se velmi potřeštěně. Navíc učí chlapa, s nímž se vzájemně nesnášíme. Včera ke mně vběhla, sbalila konvici, Herr + příjmení, obsloužím se sama. Vrátila jsem se z Karlových Varů, Herr + příjmení, tam vám bylo tak hezky…, ale nebylo kde tančit, představte si, jen dva parkety v celých Varech (paní má přes 60 a metr osmdesát). Tak se jdu projít kolonádou a piju minerální vodu, odvětil jsem (po našymu = odpyskoval). Ale Herr + příjmení, naštěstí se objevil její nazrzlý učeň – arogantní debil před šedesátkou a já mohl v upomínku zabrousit fotografiemi z loňského pobytu v oněch lázních. Stejně, jaké tanečky, tvrdě jsem tam abstinoval, dva večery coural městem jako lovec okamžiku, myšleno fotograf, se svým aparátem, který ve tmě, za pouličního osvětlení stejně vyfotí prd, a ze zoufalství dokonce okoštoval několik pramenů, bo jsem sobě obligátně zapůjčil stylové pítko v hotelové recepci. Jo, ještě říkala, že ti Rusáci nikam nechodí, otevřou flašku Vodky a chlastají na hotelových balkónech. Tuž, mají recht. Doufám, že bude mít taky nějaké prázdniny, bo příště píču utluču svou učebnicí angličtiny, fuck.

Jo, cesta do Brna. Vůbec celý začátek výletu byl divný. Ani jsem nezaspal, den předem se neožral, na nádraží dorazil včas, obligátní poslední cígo pod nástupištěm. Chci zaujmout sólo fotel v Regiojetu a tam hnípe do klubka stočený Slovák – kdo iný, bo za prdelů enem Slovakia. Tak ho chcu vzbudit a patřičně tvrdě vystrnadit…, kurva, tak asi brzo vystoupí nebo jsem spletl vagón, nebo já nevím, píčo Baník, ne? Co ty, zmrde!? Ty vago, já zakoupil jízdenku na Regio, který jel o hodinu dřív. Jsem odchytil číšníka, průvodčího, či co to bylo a přitepleně usmlouval lístek do Hranic, bo Regio v Brně nestaví, přitom takové velevýznamné sídlo! V Hranicích jsem nastoupil do fest podivného vlaku. Něčím podobným jsem předtím, ani potom necestoval. Sedátka v chodbičce, stísněné kukaně pro neurčitý počet cestujících, klimatizace skrz blbě otevíratelný okenní flígl, hyc, naštěstí mladá sexy zrzka vedle, bo přede mnou staré ošklivé vesnické kunhuty, mladé mamy za děcka nemůžou, boha, ať už jsme tam. Ubytování objednane na jakychsi kolejach strojni fakulty. Též chyba. Společné WC, sprchy, do třeti v noci mi insomnii a bolest páteře konejšilo hnusné kašlání, chrchlání, pokřikování robotniku zpoza zdi. Celé zařízení spíše připomínalo Alkatraz, bo i kasárna v Písku byla stylovější, pominuli studenou vodu, kamna, jídlo, které byste raději vrátili i po požití, absenci bab a celkově specifický režim. Prchnul jsem do ulic. Brněnky jsou fakt hezké baby. Nechápu, proč mě jako první napadlo navštívit podzemí jakéhosi kostela. Drahé vstupné, ve sklepě chlad a samé lebky a kosti z lidí. Morbidárium. Opět chyba. Asi budu vadný, však lačný poznání, bo vyrazil jsem do kapucínských hrobek. Ty vole jako, rakve za sklem, v nich uložené mrtvolky, umrlci odění do zetlených, prašivých šatiček, pod skleněným deklem tomu šéfuje baron Trenck. Tak hledíme s baronem oko v oko. Neznáme se? Jo. Kdysi dávno, ještě děcko, jsem byl s rodiči v Rumunsku. Dyť i za totáče bylo v republice chlastu dost, ne? V té době jsem ještě nepil. Nevím, možná se takové množství nesmělo převážet přes hranice, ale pamatuji, že naši koupili 4 pomalované válce, v nich flašky a tvářili se jako staří pašeráci. Deset let jsem čuměl na tubusy, položené nahoře na kuchyňské lince. Takže si tě dobře pamatuju vysušenej fešáku, bo tam bylo psáno (napamatuju přesně): Hajduc Tujka Franjo Barun Trenk. Až po létech otec přiznal, že když chtěli vypudit návštěvu, popřípadě se fakt dorazit, došlo na Baruna Trenka, bo to prý byl strašny bryn. Chyba.

Tak, aspoň vylezu na nějakou věž. Našel jsem podchod s krokodýlem, tam chlápek oděný do středověkého kroje, asi nostalgie, u kasy pokladní mého věku plus fakt fešná, mladá Brněnka, prototyp plodné ženské samice, s anglicky hovořícím Italem. Oba byli o trochu dost mladší, vyšší, aji více vlasů měli, Brněnka v mini měla na sobě prsa i dupu, ale fyzická krása je přeci kategorií ryze subjektivní, chápejte. Ital chtěl platit kartou…, roba se optala a šeptla prasákovi: Yes, contactless. Zase nové anglické slovíčko a také lovím kreditku, abych nebyl za hňupa. Asi mám nějakou kontaktní nebo co, platím hotově. Sympatická pokladní se mi bytostně znelíbila, když mi nabídla mimo vstupenky na věž i předraženou návštěvu brněnského podzemí. Ne! Dost bylo ostatků! Ani příště, chybami se člověk učí, respektivě, jak tvrdí vrchní Karas, stále stejné opakuje. Výhled na Brno a možnost se umělecky realizovat fotografií navodily stav lehké euforie. Ještě musím navštívit galerii, ten jejich největší kostel a Špicberg, ale to až příšte…, jdu pojídat a odpoledne bude šťopička (tak ještě jednu), co ty na to, Barune, he!?


Reklamy
Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Máj

Je 1. máj a já se probírám loňskými fotkami z Provence. Pár, vlastně jich posílám více. Nikdy jsem zde nedal průchod mému prostoduchému podání geografického místopisu, historie, tradic, objektivizujícího popisu navštívených míst. Nebaví mě to. Faktografie je dostupná na internetu a zahrnuje mnoho lépe sepsanýho, nafoceného, ever.

Ve skutečnosti to vlastně není vůbec pravda. Vždy před cestou samotnou pátrám v mapách, na wiki, ostatních internetových zdrojích, ptám se známých, sonduju, filtruji…, tak, jak jinak možno činit intelektuálně u skleničky. Případné trasy mého budoucího výskytu procházím viá streetview – poněvadž jsem orientační antitalent a v cizině, když chvíli nevím kde jsem, začínám těžce panikařit – nu když chodíte sám, nikdy jste v těchhle končinách nebyl…, přirozený orientační kompas a základní pud sebezáchovy mě minuly, jednou se otočím o 360 stupňů a jsem ztracen. Psychiatr by řekl: No alkáč s průpravou, kam si lehne, tam je doma. Což je teda blbost, jednak cestou důsledně dodržuju bobříka střízlivosti, abych se nebál vlastních stínů, popřípadě sám sebe, jakmile splynou v jedno. Navzdory pečlivým přípravám v místě génia loci zapomenu dříve a v docela dobrém smartphonu uložené, naplánované trasy, pamětihodnosti v dosahu – hloubku a význam pro naši civilizaci znám ze studií doma, dokonce rezignuji na místa, která musíte vidět (must see) a dokonce se občas i ztratím. Jinak mapy Seznamu, myslím, udělaly výrazný pokrok a terénní, turistické ohledně ČR nemají téměř konkurenci (vynechejme dost slabé Panaroma).

Ráno jsem jel do práce. Busem. Na stanovišti ti maturanti. Tak jsem jim hodil pár drobáků. Hmm, dávno tomu. Taky puzen zvědavostí a sebesadomasochizmem , absolvoval přijímací text na střední školy z jazyka českého. Vlastně vzorek, který jsem náhodou trefil na iDnes. Uspěl jsem. Nevím, jestli to byl ten omyl Cermatu, ale…, posléze nějakej kritik tenhle BrainMissing nazval, něčím jako pokusem zastydlých filologů. Souhlasím. Třeba ti jihočeši bejvaj štajf s „i a y“ v minulých časech, my Slezané dokážeme totálně zprznit délky samohlásek, „z a s“ u předložek i jiných slovesných druhů a já interpunkci trefuji jen náhodou. Ovšem příkladem až dvěma, rozboru byla daná v plen, troufám si tvrdit, velice průměrná básnička (sory, fakt sračka) jakéhosi současného poety.

Zapnu rádio a tam rozhovor Výborné s Nohavicou. Nohavica byl, je a bude bard. Nezazlívám Tescu, Lídlu a jiným, když se trefují do obecného vkusu a naturelu, tak ani jemu. Folkový HyperSuper. Moderátorka odkazovala na jeho verše „proč se mnou nikdo nechce diskutovat o sonetech Karla Hynka Máchy, to bych se vážně nezlobil, rozebírat s tebou Máchův trochej“. Nevím, nechci dělat chytrýho, prozodii a těm sylabickým grafům, nemaje hudebního sluchu a citu pro blues nerozumím – poetickými výšplechy občas za kvartál spíše duševně vyměšuji. Ale, Mácha snad napsal sonetů, jen co do prstů dvou dlaní se víže a Máj je ponejvíce uváděn jako typický příklad poémy v jambickém verši, velmi netypickém pro češtinu (spíše ruštinu a angličtinu).

No nic. Girls @ Boys, Provence je hezká. Bohužel, jsem chytl nějakou virózu a nemám čich, chuť a snoply bych mohl betonovat ptačí hnízda. Víte, možná brzké léto, je tady hezky, u nás, možná víc než kde jinde, hmm, jo mimochodem, ve Francii jsem byl třikrát, ale dycky mě překvapilo, ne že bych byl doma, ale…, ti lidi franský jsou skoro úplně stejní jako my, asi tou zeměpisnou šířkou… Je tady moc hezky, na světě asi taky, nevím, ale tady určitě ano.


Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Dream on

Myslím, že Mimóza žije. V mém případě si už nejsem tak jistý. A tak, necítím se dobře. Teplotně rozkolísaný studený, místy promrzlý březen mě děsí ještě v dubnu a duben bude strašit snad i v květnu. Prostě mě dohání k rozmrzelosti sice brzy podchycená, ale i tak zřejmě agresivní revmatoidní artritida. Dnes mám alkoholový den, přestože lékař řekl, ne…, né, panáčku, konzumace alkoholických nápojů zapovězena. Pravda, synku! Ruce vzhůru!…, vzdávám se. S cígem v tlamě, flaškou v jedné a panákem v druhé ruce se blbě protestuje. Vždycky jsem si takhle představoval veselou smrt náhodným žehem.

Nedá mi to, musím vzpomenouti šerifa McBaina a Dorothy McClash, když společně opouštěli hořící srub strážce zákona a já, náhodný kolemjdoucí netušil, že za pár si ani mermocí nevybavím, co bylo předtím a co bylo dál. Vlastně ano. Vidím dál. Bavlníkové plantáže, možná to byla pole ananasů, což je ve zdánlivé kontradikci, protože ananasy rostou podél okrajů bavorských smrčin a bavlna v Číně – dle nového světového řádu a postmoderny jenom kvete. Rád nakopíruju pár faktů ohledně těhle nechutných sukulentů:

„Ananasovníky se pěstují obvykle na plantážích se záhony se dvěma řádky vzdálenými od sebe asi 50 cm a se sponem mezi rostlinami asi 30 cm. Mezi záhony jsou uličky o šířce 50–120 cm. Tím je dosahováno počtu 37 až 44 tisíc rostlin na hektar. Pro ananas platí v ČR norma ČSN 46 3064 vymezující znaky jakosti pro toto cizokrajné ovoce. Ze znaků jakosti je důležité to, že zbytek stonku nesmí přesáhnout 2 cm. Ananas je dle normy zařazen do dvou jakostních tříd: I. jakost a II. jakost. Tříděn je podle hmotnosti a to od 700 g. Norma též vymezuje označení obalového materiálu. To musí být čitelné a nesmazatelné a musí obsahovat údaji o balírně nebo odesílateli, dále druh výrobku (ananas), původ výrobku (zemi, region), obchodní údaje (třída jakosti, skupina velikosti, počet plodů) a úřední kontrolní značku, která ovšem není povinná.“

He, vidím na míle daleko…, navzdory metanolu. Jímá mě hluboké pochopení, zároveň nezřízená empatie, až k hranici ignorace, ihned jakmile mě docvakne, co tomu všemu vlastně předcházelo…? Tušíte správně. Nezměrná chudoba slumů na předměstí Chicaga. Ano, ano, tam pálil starej McClash tu svoji začouzenou Whisky. Jen tak. Kde bral tresť nevím, ale jedinkrát, náhodou se to starý prase prořeklo, že vod tohož, jehož jméno není radno vyslovovat nahlas, posléze kotlík lihoviny dochucoval kousky ohořelého bukového dřeva a koksem velikosti kostky cukru, rezidua přefiltroval. Nikdo neoslepl, jen průměrná reálná natalita klesla o 12% a střední věk dožití mužské populace pod 53 let. Fyzicky odolnější prabáby prudily lékaře, vnuky, pravnuky (byste koukali na ty kauzy alá spravedlnost – právníků žeň), jejich děti kroutily hlavami, rukami, nohami, jako ve spirále, ke svým dětem, vnukům babám a dědům (dříve pominuvším), další generaci, jakože zase těm vnukům a pravnukům, chápete… No jistě, všichni jsme cítili vinu a zároveň mentální erozi. Nahlas říkáme Babiš a potichu doufáme. Potichu doufáme, že i mlíko ze zlatýho cecíku bude k mání. Prcá silnější, i když degen? Že Vás to přitahuje úchylní Girls @ Boys? Příklad: třeba pro žáky, řekněme 2. ročníku gymnázia: Uveďte 5 rozdílů mezi Bohumilem Hrabalem a Elonem Muskem? A 5 rozdílů během lehkého waterboardingu, jedno čího? Poradit se můžete s Billem Gatesem nebo K.J.Erbenem – oba stejně děsiví. Ale tak, no, sám jsem nepoučitelný. A co česká daňová a právní legislativa (ulehčuje podnikání), policie (pomáhá a chrání ) a na Slovensku? Neznalost zákona neomlouvá?…Všem stejným metrem? Pravda vítězí? Rusko, Putin, nepřítel? Mimóza je starší Paní až ryze rezistentní. Mě a svýho kocoura toleruje. Píčo Baník, ne…!?

Zlo se neptá.

„Ještě něco, Mistře?“

„Wolande, poslat tě do prdele…“

„Taneček, tanyny, tanyny dokola, Mistře?“

„Řekni jim…, nemohu napsat, že jsme byli tak úplně docela outsideři, od k výplaty, k výplatě, dneska staří, na sociálce, zdraví v prdeli, ani opuštěni, jen sami?„

„Hehehe, jste inspirativní? Mistře, znáte tohohle…, šerifa McBaina?“

„Dej pokoj.“

„Vždyť Vy ani neumíte napsat návod, jak být správným maloměšťákem. Třeba v Praze. Hhh… „Neumím, neznám.“

A kousek osvěty ohledně anální fáze života v blahobytu?

Slovenskej cyklista Sagan v nedávném interview na otázku: Co byste dělal, kdybyste nebyl špičkovým cyklistou ?…odpověděl:

Nemám rád slovo kdyby. Pes když se nevysere, tak pukne.

Pár fotek ze společného výletu s Mimózou:


Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Děcko

Slunéčko jde spát
papá a zívá
Zívá
Já chcu do postýlky
Minutečky během chvilky
Předběhly tě
Máje jambu, daktyl Mácha
Hráli sami
Rychle okamžitě
Knihy mezi Dinosaurou a Montezumou
Neříkalas, že s gumou
Chci a chci tě

Láska, láska plachá…

Rubriky: Sonety a jiné básně | Napsat komentář

JehoVary – jetemsvětem

Že se ty programy jmenují tak sladce. Pokoj světla – LightRoom, vlny snů – DreamWeaver, Adobe Acrobat – asi nějaký čínský gymnasta nebo co? Klikneš na Iděs a tam Zeman versus Drahoš! Normálně, mladší ségra přikázala, že musím volit toho Drahoša, bo sama bydlí v té ďuře, kde on prožil dětství a mimochodem prý jsem absolvoval stejnou střední školu jako on. Bo to On nejznámější absolvent gymnázia, kde mi iDnes, při vzpomínce na ty profesorské komunisty naskakuje kopřivka od zad k ocasu a kulky smrskávají se kamsi k řiťi. Já pravím, dyť ten chlopek je tak zoufale něvyražny, mdlý (prázdný sud, jak píše nějaký podnikatel na Parlamentních listech), že kurva, i ten vyvrženec pekla Myloš je darem nebes. „No, no, měl ses více vzdělávat, učesat a smrdí ti nohy.“ Typicky babskou podpásovku bych přešel ironickým šlehem, ale mě ty nohy fakt smrděly, chcete si čuchnout Girls@Boys? Efekt silného vjemu na amikdalu funguje fest. All The Best, pozdravuji z cest. Fuj…

JehoVary. Taky mi jakýmsi nedopatřením loni napsal felčař lázně a hned přímo Karlovy Vary. Chápete, lulíni/y? Tak se zajímám o toho zakladatele, historii, přítomnost a tak celostně. On to jistě byl chytrej chlap. Řeči znal, měl plno bab, bhe…, tu Blanku asi fakt miloval…, slzy tekly mu sedě na trůně, když…, no, jako…, taky jsem senzitivní, že…, co všechno stihl, možná ty české luhy a háje byly sjízdnější než dnešní dýone. Francie, v Lucce byl i toskánská vesnička se po něm nazývá…, no kyvadlová diplomacie se tomu říká…, a cena…? Královská koruna? Nezměrné úsilí a těžká fyzická práce intelektuála tehdejší doby!? Havíř slunce, takové jméno jeho jest: Luxemburg! No tak, slunohrad, no Čtu i Perlementní Listy a co tam vyblil občan Bok, hodno předešlýho slovesa. Fuj, a to jsem nedávno a napodruhé shlédl filmík Občan Havel. Havel Václav je génius žijící v…, ve mně určitě. Nemusíme jen chválit, že jako? Sem tam malý pogrom, co chcete, středověk, i ti pomlouvační Němci dnes nějak utichli a ztratili zájem. Mladí Bavoráci k moři a nesrat je Merkelovou a socialistickými kecy, Áuu ÉÚÚ, když už BavorisheMotorWerke šlape kolem planety i k nám.

Tak, Girls@Boys, už mám docela upito. A já jen chtěl vzdát hold(t) lidem, kteří nás…, ne, Českou, Moravskou, Slezskou kotlinu…, opečovávají v prospěch svůj…, tedy Náš, Hlávko…! Volím Myloše!

Rád bych Vás provedl Vary alespoň ve fotografiích. Kulhám, dojdu sám. Vyjet lanovkou nahoru, pak po stezce dojít k zmršenině kamzíkoovce, nelze jinak, okolo Petra Velikého, po žluté do Hospody u Švejka, musí bejt. Hezký. K vyhlídce Karla IV. Musíte druhou stranou, opravdu to stojí za to, zvláště pokud rádi fotíte. No anebo z druhé strany, busem zastávka Na vyhlídce, nebudete litovat. Che je Velký!

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Alkáči

Jen tak letmo, světem letem, proč pořád podávat výkon, že? Účel a smysl? Ale jděte někam… Opylovat květinky? A na co máme včeličky? Víte vůbec, že v ráji vůbec není přeplněno. Je tam pusto, prázdno, ha. Kdo by to byl býval řekl? Nechápu, proč všichni chtějí do pekla. Lidi většinou všechno zkurvěj. Koukněte na mě? Nejsem krásný? Že jo, girls & boys? Závidíte? No tak, aspoň trošku? Tak si navzájem spolu chvíli pozáviďme. No, není to fajn? Bratry moly a ty noční můrovaté na chvíli zatraťme. Jsou fajn, ale dneska na ně nemám náladu, navzdory společnému kruhu stratégií přežití. Ti noční jsou docela kaskadéři. Jakmile i na třicet metrů zaslechnou vampýra, jebnou sebou o zem. Chápeš? Mrdky ošuntělé. Noc je jejich dnem. Zoufalé! Pár kámošů od lišajů mám. Též fajní synci, ale ti jsou fakt drsní. Namakaní stíhači. Intenzívně chlastaj, smrdí a mluvěj rumunsky.

Náš život trvá jenom chvíli. Chvíli požít, rozmnožit, po několika dnech křídla ošoupaná, lesk a glanc barvou spíše hlíně podobné, přilnu k ní jako všichni ještě živí, vždyť…, vesmír je děvka prolhaná, jak vám časem jistě dojde… Posledně mě pobavil tenhle ten… Darwin, víte? …podle jisté hlubokokundné tropické byliny predikoval, že musí přeci existovat nějaký druh, který by ji opýlil, aniž by znal mýho kámoše s extrémně dlouhým sosákem – Xanthopana morgani.  Je velmi plachý. Fajný synek i cérka, dle křídel nepoznáš. U nás není žádné MeToo. My, Samci, jsme prostě lépe vyvinutí, dokonalejší čivy celostně, slyšíme zadečkem i hrudí, housenky nám fandí, chloupky okolo lýtek, bdělé receptory  tykadélek, delší střevo i sosák a spoustu, spoustu jiných udělátek, taky máme péro…, pasivní samice! Proč se snažíte být lepší než my, když jste. Nu, taky jako pitomci musíme nasávat vodou ředěné minerály (bez vodky), abychom je předali vám během kopulace, Lásky. A nevzdávejte se lidi kritického myšlení, když vidíte nás, Krásné! A taky…, chraňte…


Rubriky: Jiné bláboly | Napsat komentář

Zatracenej kopec

Chtěl jsem být trendy, reagovat na evropské dění, přiložit a okomentovat fotky z těch pár míst Katalánska, kde jsem předloni trávil ryze komerční dovolenou. Už druhý týden pobývám výlučně mezi stěnami, jež domovem nazývaj se. Já vnímám jen ten byt. Mám zánět průdušek a nemocenskou. Kromě chronické artritidy, což je kapitola sama o sobě – večerem uléhám do únavy, rány bloumám vyčerpán – nestonám tak hrozně, že bych se nemohl věnovat drobným domácím pracem, četbě internetových politizujících blábolů, sledování zpráv o průběhu sestavování vlády a jiné obecné pornografii via úchylácké webové kamerky. Bizarní záliby já mám. Však asi nebudu sám, viďte, girl & boys.

Stejně, opět za všechno mohou trubky.  Stupačky měnila instalatérská firma před pěti léty. Dodnes mě děsí demontáž zadní koupelnové stěny, záchodové mísy včetně mikáda, poněvadž vlastním vše v jednom. Vrstveno postupně – dřevotřískové jádro, sádrokarton, kachličky – všechno těžké, náchylné k sebedestrukci a rozpadu. No a někdy na jaře lehce napraskla jakési staré citlivce z šestého patra vodovodní trubka.

Jakože halo, co kdyby to prasklo více, nebo moc, nebo úplně nebo co, ty ukňouraná obludo, můj etáž to není, tak jak pyčo?  Samozřejmě přeplacený domovní důvěrník, chápete…? …tři litry měsíčně za to bere a vůbec ty obskurní firmy, najaté aby opečovávaly náš bytový fond v osobním vlastnictví…kde je sehnal…? …velmi pravděpodobně jej uplatily, no a ta najatá správcová, která se objeví na domovních schůzích při projednávání klíčových změn a dopadů stále novelizované bytové legislativy, je naprosto nestravitelná. Asi po osmé rozvedená, kdo by s tímhle vydržel, vychcanost povýšená na inteligenci a lačnost mamonu jí srší z očí, výřečnější než Jesenius. Minule přivlekla i právničku.  Projednávalo, se zdali zahrnout plochu balkónu do výměry bytu. Abyste měli představu, girl & boys, schůze se konají v nízkém sklepní místnosti. Nabílené drsné betonové zdi, lemované vodovodním, kanalizačním řadem, ventily různých kalibrů, oprýskané dřevěné židle podél stěn, každá druhá jiná, myší trus, pavučiny, zatuchlé pachy, žluté tajemné světlo a včela Domovník – vůdce a dvě slepice. Smysl a účel celého aktu mi naprosto unikl, snad bylo nutné odhlasovat zmocnění ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Raději jsem hlasoval pro, jako ostatně všichni a to i pro připravovanou výměnu vodovodních trubek. Myslím, že jsem až dnes pochopil pravý profylaktický účel inkvizičních procesů. Žádné sejití z cesty víry pravé, žádné obcování na Petrových kamenech, žádné čáry-máry, vývary z myších ocásku a netopýřích křídel, prostinká ochrana před zhoubným vlivem podobných ježibab a všeznalých průkopníků. Římského filosofa Apulea obvinili z čarodějnictví, protože prý pitval ryby a příliš často si myl zuby. Neškodný kutil. Opravdu tu správcovou považuji za archetyp inteligentního tržního psychopata, ochotně kooperující v netransparentní, složité a pro laika, nemluvě o místních seniorech, nesrozumitelné pavučině administrativy, vyhlášek a paragrafů, pro případné čtenáře psané těžce stravitelným jazykem s  miliónem odkazů? Matrix – umělý svět k zakrytí skutečnosti, kterou se postupně stává a nelze rozlišit jednu od jiného?! Ale instalatérů se nedostává! Právnička působila dojmem elegantní, zdánlivě křehké ženy středních let, avšak vsadím se o polovinu pizzy, kterou možná i upeču, že ji vyrobili z polystyrénu. Chápu…, asi to bude všechno jinak. Člověk z něčeho musí bejt živ, cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly a za dobrotu…, v rámci mantinelů kompromisu a prospěchu pro všechny strany nakonec převáží dobrá víra, tam si klovne, tu si zobne, jen ta rybí hlava by nemusela tolik smrdět…

Nechtěl jsem být přítomen opětovné devastaci mé svatyně střevní úlevy a tělní hygieny. Stejně jsem musel do práce. Starej otec slíbil, respektivě se slitoval, že dohlédne na ty instalatérské kachličko-bijce a já mohu absentovat. Schůzí odhlasovaná dohoda zněla jasně. Z fondu oprav bude poskytnuta částka 5 tisíc korun na opravu škod vzniklých náhradou potrubí, dle posouzení…, kým, nevím. Tak jsem měsíc předem domovníka průběžně tahal dovnitř…, tuž, pujše Franta podživač, jak mi to tu rozjebum, co bedym robič? To beje třeja jakši refundovač, ni? Dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekal, napáchané škody nebyly tak velké, otec znalý mnoha řemesel ani nepotřeboval řezačku kachliček, kleštěmi uštípal do požadovaného tvaru tři poškozené a znovu nalepil. Já kromě hlavice sprchy, mrška tak nějak blbě vypadla z nemocí ochromlé končetiny a praskla v závitě, nezkurvil nic víc, možná při spárování mezer použil nadmíru tmelu a neúmyslnými flákanci, přesahy, překryvy, mimo cílené mezery se více přiblížil abstraktnímu umění sgrafit, než estetickému standartu běžných koupelen, takže dodnes vše dočišťuju kuchyňským nožem. Říkám fotrovi…, nevyhazuj ty pokladní paragony za materiál, nechám je domovníkem proplatit. Pronesl nepochopitelnou větu: Vždyť to stejně jde z Vašeho. Myslel fond oprav. Opáčil jsem: „Budeš volit komunisty?“ „Asi, Babiše, možná komunisty“. Za letmým záchvěvem tváře jsem tušil retrospektivu, jó, to my, my jsme ještě byli komunisti, ale ti dneska? …lehký úsměšek, pak rychlý škleb. Matroš platím já, dárek k Vánocům. Štěstím a vděkem jsem omdlel.

Nedělní vichřice byla děsivá. Bohužel už mám letos odcestováno a beru zavděk třeba putováním Jana Šmída s fotografem Šibíkem v krátkých dokumentech ČT, Jak se fotí…, minule Paříž, včera Florencie, což mě vlastně inspirovalo, abych napsal, co teď píšu a nechal se lehce unést mými momentkami prakticky ze stejných míst, která navštívili oni. Ba, kromě ochozů Florentinských věží jsem byl na mnoha zajímavějších místech, dokonce mám ve Florencii svůj oblíbený bar. Před dvěma dny byl Heloween. Dámy na porno kamerkách byly pomalované často celé, někdy jen po ksichtě, některé samozřejmě vůbec, no prostě funy. Tradice je tradice, i když anglosaská. Neteř, momentálně studijně v rámci Erasmu na jedné ze dvou poměrně drahých universit v Nottinghamu poslala fotku s podobně namalovaným obličejem v číšnickém livreji, protože víkendové noci tráví obsluhou v prý luxusním kasinu (poradil znalý Litevec). Tamější kasina nejsou co naše herny. Je to spíš společenská kratochvíle „na výši“ starších a bohatých Angličanů. A to tam ve středověku řádil jistý Robin Hood.

Ano, vichřice. Jo, prý uplynulou letní sezónu bylo všude přeturistováno a místa v článku pojmenována turistickými Václaváky. Byl jsem asi jedním z nich. Ha, třeba Sněžka. Ač desetiletý jsem v dobách normalizace prošel ozdravovnou ve Svatém Petru, nikdy jsem na nejvyšší hoře české nebyl. V rámci poznávačky vyjedeme kopec lanovkou. Průvodkyně vybrala prachy, ale asi, asi. Vítr vál, všechno svál, co bys chtěl, v Peci teplo, horský žár, zůstaň, nejdi dál, nemineš metrů pár…, rozfoukalo se ještě víc a lanovka už nejela ani do mezistanice na Růžové hoře (oxymoron). Já byl v pubertě členem turistického oddílu, na kole projel půlku Slezských Beskyd, ale od jisté doby se mi vše spojené s chozením po kopcích, hledáním hub, plodů, poznáváním lesa, ale i folklór spojený vlastně s mým rodným mikro-krajem zprotivil. Tíhnu ke kavárnám, starobylým uličkám, obrazům, sochám. Samozřejmě příroda, středomořský krajinoobraz Costa Brava, Itálie, jihu Francie, míst, která jen tuším a vidím v katalozích cestovek, jsou pro středozemce něco natolik nezvyklého…ty uličky, kavárničky stále poblíž. Ne že by u nás nebylo hezky…, je, ale už ne hory.

Zkrátka, taxík-mikrobus vyvezl pár účastníků zájezdu včetně mě k Luční boudě. Cesta na Sněžku a zpátky, a to ještě někdo chtěl jít celou trasu dolů pěšky, měla být jako oním dovolenkovým zážitkem. První prudké poryvy chladného větru mě přinutily navléci podvlíkací tričko, dlouhé treckingové kalhoty, vytáhnou kapuci, protože bušení proudů vzduchu začínalo být uším a spánkům téměř nesnesitelné. U Slezského domu jsem si uvědomil, že jsem opravdu nemocný, na prášcích, možná před částečným invalidním důchodem, silný kuřák a nemám fyzičku. Lez potom takhle na Sněžku. Inu, vylezl jsem. Každých dvacet metrů jsem zažíval malý kolaps, věchura rvala nádech od rtů, fotit ani pomyšlení a byl jsem rád, že jsem rád a nahoře. (Mistral foukal víc, ale ten vítr nad Frioulskými ostrovy* nebyl zlý). Žádný vítězný pocit nad sebou samým, nebo horou se nekonal. Jen únava, lhostejnost, pocit nesmyslnosti, uprostřed mravenčení rozjívených Čechů a většiny Poláků (kterým zčásti jsem) a takové divné rozčarování, které zažívám, když někam musím a nemohu se vzepřít, dnes už chybí vůle, síla i rozum mdlý je. Nikdo nepřikazuje, jen jsem veden a rád. Konečně vyloučen? He…!?

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Děsnej trpas

Já na tenhle obrázek už dlouho toužím zapomenout. Je to příběh jaksi oklikou, zároveň i napřímo. Zapadlý se vynoří, jakože stále dobrý, Déjà vu, zamává šátečkem, však jeho čas opět přijde. Poslední dobou mě navštěvuje častěji. Obraz myslím. Chtějí jej koupit trpaslíci, víte. Přesněji řečeno, poměrně vzácná a specifická odrůda trpasů zemních. Oblibují posouvat čas, sepisovat životní pojistky, pít voňavku, žrát kancelářský papír. Okamžitě prokouknou, jak na tom jste. Všechno jako na rentgenu. Umělé klouby, prsa, zlaté zuby, záhyby na těle jako choroš stromový, co chybí, nadbývá, no prostě utilitarističtí zmrdi. Náladoví, někdy hodní…, velice matoucí. Chovej se stejně i jinak. Teda, buď každý za sebe a společně. Mají to v kodexu, čehož výsledkem je zmnožený produktivní chaos. Přesto, fakt jich několik znám osobně. Jsou fajn. Minulý týden mě pozvali na mejdlo – flám, jistěže. Výborný to bylo! Nakonec jsme závěrem navlékli čepičky, nahodili úsměvy a šli lyžovat. Svah vedl do kopce, barevná světýlka, osobní automobily, oranžová hala Allianz v Mnichově, bujaré šťávy zemních trpasů. Stín stíhá stín, bleskne vesta, brnění, však třpytivý vzduch bere dech a hůlky brání podat ruku…, jedem dál. Můj obraz už nikdo nechce.

Rubriky: Jiné bláboly | Napsat komentář

V ložnici u Vincenta

Tak sedím v pouliční kavárně, v jaké jsem vždycky toužil sedět, a tvářím se dekadentně.  Dokonce jsem už dávno věděl, o čem budu dumat, když tady budu jen tak posedávat. Vím to už léta. Zrovna teď vypadám extra dekadentně, úsměvem idiota se nenechte mást.

Stylové brýle od Vietnamců, nekup je za 65 kaček, cigára v unifikované krabičce, číšník počítá drobáky, že prý to není euro, ale turecká mince neurčité hodnoty. Zasmáli jsme se. Proč právě mě očumuješ francouzskej drobečku? Na rozdíl od otce nebo spíše dědy, který občas nahlédne zpoza rohu, vypadáš spíše vietnamsky? Multikulti v praxi? Ách, my rasisti z východu… Ale i místní prodavačce medu ostatní spílali, když obsadila pult jiného prodejce – asi „štamgasta“. Gauč je hluboký tak akorát, zapálím Camelku (krabka 8 eurodoláčů), ležérně hodím nožku přes nožku, vedle snídá croissant mladá paní, slečna, vím já, ale baští zcela prozaicky, odpočívám. Prcek pochoduje pohovkou a zvědavě mě prohlíží, obloženou housku v tlapce, ve tvářičce nesmrtelnost.

Aix de Provance, rodiště Paula Cézanna. Je sobota a na Cours Mirabeau, ulici přezdívané díky alejí platanů, zelený tunel se konají tradiční trhy. Na jednom konci socha slavného malíře na druhém jeden z patronů kraje Ludvík VII. Svatý. Pastva pro oči turistů, žaludky místních. Samozřejmě kavárna se nemůže jmenovat jinak než la Belle Epoque. Dvě anglické slečny kupují po páru ručně vyráběných mýdel (2*1,5 Euro), činím totéž, o kiosek vedle přidávám útěrku s reprodukcí Hvězdné noci a podpisem Vincent (5 Euro).

Dým líně stoupá, vzpomínky odlétají do Arles. Před několika dny se u betonového mola během noční bouřky potopila bárka. Dva mladíci vylévají vodu z podpalubí. Možná ponton vedle je sací bagr. Každopádně z místa kde v dáli kotví vyhlídková loďka, Vincent za bílého dne maloval Hvězdnou noc nad Rhônou. Dokonce je tam informační cedule, ale to zjišťuji až dodatečně doma na internetu. Stejně bych tam nedošel, jednak vládlo úmorné vedro a druhak to bylo docela daleko. Podobně hloupě míjím Vincentovu kavárnu, dříve žlutý dům, slavný pokoj (Ložnice v Arles) zbombardovaný za války a divím se, proč je tady taková spousta lidí. Van Goghovu starou nemocnici už navštěvuji cíleně. Záměrně ponechána v původním stavu, přeměněná na kulturní centrum zasvěcené jemu. Zde se malíř léčil po nepovedené amputaci ucha (Zahrada nemocnice v Arles). Návštěvníků pouze několik, fotím, jen anglická rodinka ustavičně leze do záběru. Kupuji malý kovový podnos pomalovaný stejným výjevem. Uvnitř starého římského amfiteátru vládne výheň vrcholného léta, kráčíme k Les Alyscamps – antické i středověké nekropoli (Padající podzimní listí). Pomyslně odlétám do Saint-Rémy-de-Provence (rodiště Nostradamovo). Kráčím cestičkou, zídky po obou stranách, v prostříhaném živém plotě reprodukce Van Goghových obrazů (v samotné Provence zůstal pouze jeden jeho originál). Vincentova ložnice, tentokrát v blázinci (Hvězná noc – pohled z okna, cypřiš je domalovaný navíc a spousta dalších obrazů namalovaných během nejplodnějšího období). Všude voní levandule.

Ten smutek snad potrvá navždy (poslední malířova slova), což jaksi nekoresponduje s místem, kde právě sedím a dopíjím kávu. La Bella Epoque, která teprve začne a své jméno nabude až po první velké válce. Probíhá Druhá průmyslová revoluce. Je složité pokoušet se zasadit svébytného génia do kontextu doby, ani vlastně nechci dále bádat na netu, ba vůbec přemýšlet, stejně jsem blbej. Zvláštní. Zaplaceno mám, měl bych jít, čas uplývá, musím spěchat, jen jsem už jaksi zapomněl kam a proč.

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář

Věže, na které jsem nevylezl

Jako děcko jsem miloval podzim. Ze všech ročních období nejvíce. Svět byl papírový model řeckých bájí Eduarda Petišky a život přirozeně věčný. Každý den jako nový, detaily výrazné. Opuchlá pionýrská bestie s rudým šátkem pod krkem. Brouzdání spadaným listím barvy sieny pálené mi přišlo zajímavější, než ploužení namodralým páchnoucím mořským příbojem. Schnoucí listí v náručí zmatené, smradlavé země, lstivý déšť, pošmourno a nenápadný vlezlý chlad býval mým rajským oknem do smrti. Svátek Všech zesnulých a návštěva hřbitova v doprovodu prarodičů téměř vrcholnou událostí roku – Velkým Sabbatem…, kromě Vánoc. Jestli Vám zbyly nějaké dárky, klidně mi je pošlete, nějak se domluvíme. Lampiónové průvody a oslavy Svátku práce zanechaly hluboké stopy v mé dětské duši. Sabbath bloody Sabbath!

Prázdniny u moře mi rodiče dopřáli dvakrát. Budovatelé reálného socialismu snili o světlejších zítřcích a kousek Itálie, pár malých řeckých ostrovů, pás severoafrického pobřeží anebo srdečnější družba s maršálem Titem, jim byly u prdele. Takže k Černému, jak jinak. K Baltu bych nejel ani za dnešní normalizace – Girls & Boys.

Poslední den prvního roku školy. Pospíchám dolů městem podél zahrádek plných rozkvetlých růží za babičkou a dědou – řízek a hranolky (domácí, jiné nebyly, lulíni/y). Žluté, rudé, růžové draly se skrz ploty rodinných domků uprostřed právě zabydlovaného sídliště. Nová škola druhým rokem v provozu. Okna a modré panely, architektonický vzmach 70. let. Poletím do Mangálie! Jsem v útlém věku netušil, že let turbovrtulovým IL-18 může být dětským dobrodružstvím a vnuceným šílenstvím pro dospělé. Už cesta autobusem na letiště byla divoká. Cholerický řidič zběsile doháněl zpoždění, několikrát zabrzdil tak, že mě málem katapultoval čelním sklem. Mí rodiče a cestující na předních sedadlech mírnili jeho stíhací vášně, ale odlet je odlet. Dnes by připomínal figurku z rockové kapely tamtěch let, co odvál čas. Malý, mohutné licousy, bradka, na temeni plešatý, avšak po stranách palice dlouhý vlas. Podobně pitoreskně vypadala většina chlapů. Dnešní mladí vyholenci by chcali smíchy. Takové osazenstvo neviděli ani v nějakém velmi bizarním muzikálu, mama-mia. Taky koukáte na retro porno (doporučuju dánské a německé)?

Nedisciplinovaná banda socialistických buranů vyrazila ihned po odbavení ztéci aeroplán a obsadit nejlepší sitze, když kolem v nebezpečné blízkosti rolovala další letadla. Dodnes nechápu, jak byla taková anarchie možná. Matka jen procedila skrz zuby: Vysraní hajzlové, jedeme na dovolenou, nikam nepoběžíme. Zbyla předposlední řada. Hajzlík poblíž vždycky bodne. Mě posadili ke okénku. Červencové pohasínající nebe si kromě civilního letectva pronajala i letectva spřátelený armád Varšavské smlouvy. Sdílet nebe je absurdní. Tak nás doprovázely MIGy-21 vzdušných sil NDR…, identifikoval můj otec. Pak stroj vletěl do nefalšovaně prudké bouře. Náhle blesk prudce udeřil do mraků. Bum, prásk! Fascinující, ale poněkud znepokojivé. Pak se letadlo propadlo, následně vlétlo do turbulence a dlouhou chvíli klesalo, padalo, ne a ne přestat. Mimořádně znepokojivé. Otec zarytě mlčel, matka oči v sloup, zřejmě vymýšlela nějakou ateistickou modlitbičku, já marně hledal plyšovou opičku a v duchu konstruoval dětský padák. Nabíráme výšku…

Nad nočním bazénem Konstancie jsme míjeli signalizační světla čehosi rovněž temného. Bombardéry IL-28. Neustálými vzlety a přílety nám před půlnocí krátily hodinové čekání na autobus. Tahle letadélka znám. O pár let později jsem skládal jejich plastikové modely made-in Kovozávody Prostějov, státní podnik. IL-28 byl sympatický lehký bombardér, vyráběný i v Československu. Protějšek amerického stroje stejné kategorie B-57 Canberra vyráběného v britské licenci. Prý se příliš nepovedl, povětšinou byl zdrojem problémů a USAF nedokázala najít jeho správné bojové použití. Neuspěl ve Vietnamu a vlastně vůbec. Prostě výplod zlovolného imperialismu studené války nemohl skončit jinak.

A jakou tehdy měla vojska Varšavské smlouvy převahu! V letecké, ale i pozemní bojové technice!? Ve všem! Armády lidu sajediňátěs! Ano, podráždit strýčka Sama strategickým letectvem. Preventivně vybombardovat podstatnou část Belgie. Známe ty zpropadené Belgy! Obchvatem tankovými voji skrz Rakousy obsadíme Bavorské hvozdy, vypleníme místní vesnice. Zlomit případný odpor dělostřeleckou palbou anebo plošným bombardováním (stíhačky vypůjčíme) bude dětskou hrou! Zmocníme se Passau! Po dobytí solných dolů nás čeká už jen vítězná párty v Orlím hnízdě! Bestellung werde! Domorodce prodat do otroctví, tak velím já! Dneska tam stejně děláte pingly, hrdí Slováci, Poláci!

Bohužel…, socialistický šlendrián se omezil na bezzubou ideologickou diverzi, nabídl studený Balt, průměrně přívětivé Černé moře…, a pod rudou hvězdou se neopálíte…, a taky jsme už mohli mít tím pádem tu 3. Světovou za sebou, Girls & Boys. Samozřejmě si dělám legraci, bo nás sledujou a nikdy nevíš, na jakého blba narazíš…

Abych dokončil tuhle blábolivou story… Z toho, co jsem dokázal pozřít v hotelové restauraci, aniž bych odporem omdlel, jsem zhruba třetí den dostal lehké teploty a těžký průjem. Spolucestující lékařka během několika dní zaléčila můj šestiletý organismus do té míry, že jsem osamocen nemusel polehávat v posteli a mohl během občasných ataků nevolnosti vychutnávat krásy pobytu u moře. Jo, potkal jsem tam Štěpánku Haničincovou a donutil matku, aby ji i s Janem Přeučilem pozvali do recepce, že s ním musím mluvit. Popili s rodiči po sklence vína a já dostal její fotku s věnováním a čertíkem Bertíkem, jinak by to Rumunsko stálo za prd. A to jsem chtěl psát o věžích, na které jsem nevylezl. Vůle bývá, chybí síla, avšak… !? A že Štěpánka pila?, ona i paní doktorka (dalších 40 let byli skvělými přáteli rodičů) je už v důchodu – 2x neúspěšně léčena a já taky úspěšně pochlastávám. Každá mince má dvě strany, ale Forest Gump (dostal jsem knížku od Ježíška osobně:-) je jen jeden. Che je Velký, bděte!

Rubriky: Z cesty | Napsat komentář