Klučík nad studnou nahrbený
Ne a ne z obruby slézt
To vědro!
Tak upřeně do dna čučí
Žlutá a trocha pěny
V létě vedro
Ale dneska
do rytmu poezie tleská
Zima ostří kosu venku
Mrze
Ale kurva, fest
Idyla staročeská…!?
Prej…nech se vést…
Čekám tě poezie, čekám
Postřižin ještě sklenku ?
Zatracená slůvka
Slova
Tetovaná do daleka
Umně zatracená
Myslím jako uměti
Tolik pít se nemá
NEMÁ!
Kdo mě včera obsluhoval…?
…dobré by bylo věděti…
Studna propadlá
A zatlá v pěst
Dno tmavé, rozestlané
Rozený pane Kyliáne
Prej…nech se vést…
Zima od hradla
Tak se u nás pije!
A vlaky ostře sledované
Pane…
Znáte Kluby poezie?
I s Fáríhem kdesi mezi zavazadly odbočila dodávka z hlavní silnice a cestou točenou do serpentin klesala do údolí. Reflektory ve tmě ohmatávaly rozeklané kameny, shluky zakrslých keříků vrhajících dlouhé stíny, pokřivené kmeny borovic, narazily na spleť cypřišů, rychle sklouzly po skalních hradbách plných letmo zahlédnutých prasklin, ostrých výčnělků. Vzdálený maják, na samém kraji útesu vpravo, půlkruhem obepínal spolu s pevninou vbíhající do moře na straně levé vodní masu do otevřeného zátoky, osvětloval z dálky viditelné hřbety vln na temném i blýskavém podkladu vodní hmoty. Sroloval jsem postranní okénko, dovnitř pronikl odér mořských řas, ven dým cigarety, kterou si mamá dopřávala na předním sedadle. Vehikl před námi přibrzdil, zastavil na kruhovém objezdu, dal přednost obstarožní Fordce jak vystřižené z filmů o slavném agentovi jejího veličenstva, příslušná směrovka v kruhu koncových světel přestala signalizovat přibližně v polovině ujeté trasy, poté pomalu odbočil do průjezdní brány, hned na rohu postaršího hotelového komplexu postaveného patrně brzy po válce. Prostorný čtvercový dvůr, podivně zašlý, přízemí osvětlené sanitárními lampami, zamřížované dveře skladů, kšeftů, provozoven služeb rozličných-odvrácená strana světa drobného obchodování, uprostřed pískoviště, v prohlubních dešťovka, mezi kovovými brankami na háčcích natažené prádelní šňůry, odlesky potemnělých oken na třech stranách monolitu, jedna-jistojistě hotelová-září hřejivými světýlky zdánlivě bezstarostného života. Vystupujeme. Vedle schůdků, pod největší z lamp, postává menší žena, drdol hustých vlasů do stříbrna, mohutná lýtka stejně jako poprsí i výstřih. Odhazuji tupý špendlík do trávy. Na prádelní šňůře povlává v příjemném slaném vánku hadr na podlahu.
„Tanganika Parzudaki, vítejte v hotelu Clarion, jaké milé tváře, vítejte.“
„V jak krásném místě máme tu čest ocitnout se.“ Šveholí Fáríh, v notně pomačkaném hábitu a mrká opuchlými víčky.
Podivný drožkař opřený o střechu vozu se usmívá, mne knír, mhouří oči, kšiltovku do čela. Mamá pevně rozkročená, stabilizovaná holí ve třech bodech, podobná pohaslým zdím a jednomu ožilému obličeji, pohybuje vrásčitými pysky, snad aby srovnala umělý chrup, protáhla mimické svalstvo, odlesky okolí v kulatých brýlích a zvlhlé oči, podává ženě ruku. Fáríh a Otto ji následují v mírném úklonu. Tisknu její dlaň poslední. Kdesi, uprostřed hrudi opět cítím bolest.
„Paní Tanganiko, rádi bychom s tajemníkem ještě něco probrali při cigaretě tady venku.“
„Milí, nejmilejší klidně si můžete zapálit uvnitř, u stolu, večeře bude za chvíli. Paní Anemone si určitě ráda zapálí s vámi.“
„Děkujeme, ještě probereme drobnosti, spočineme pohledem v hvězdokupách na obloze a proneseme modlitbu k Nejvyššímu.“
„Vy jistě budete Kara Delik? Jen co doprovodím hosty do salónu, hned se pro vás vrátím. Bloudili byste. Sklepní prostory jsou učiněný labyrint. Minotaurus žil na Krétě, ale znáte to: Ten kdo bloudí a netrefí, nikdy neodejde.“ Vyloudila vymazlený (které prase tenhle přívlastek vymyslelo!) úsměv, příliš tlustě namalované linky místo obočí sjely od kořene placatého nosu s širokými nozdrami níž a s mamá v podpaždí, následovány komorníkem, opatrně sestupovaly do podzemí.
Orientální šátek kolem krku, kromě hedvábných suků a lesklé příze imitujících perleť, ukrývá v cípech nepatrné diody, nerozeznatelné od celku, ani když drobně problesknou. Šátek a shemagh na hlavě fungují jako anténa, kromě lokačních špendlíků jsou jediným přímým spojením s ostatními souputníky odjinud. Bláznivý drožkař přistupuje s tabatěrkou, Faríh i já odebíráme jednu „upřímnou“ bez filtru, drožkař přejede špinku špičkou jazyka, Faríh škrtá koksákem. Plamen u oka. Bolest neustává. Potahujeme v kroužku z cigaret. Zelená dioda zablikne každou hodinu a jen rutinně oznamuje, že vše je v pořádku. Modrá-nouzová udává polohu, spojená s čipem v těle, najdou-li textilii, pak objeví i mne. Červená! Červená nemá svítit. Nemá…ale svítí?! Konec skrytý pod hábitem pálí, vetkané barevné nitě ožily. Něco nebude, jak má být. My vyspělí odjinud, nevzýváme dobro ani zlo, přesto cítím jisté příkoří a roztrpčení. Domorodec šouravou chůzí kráčí k vjezdu, za ním pes. Popoběhne, zastaví, nosem u země čichá, zvedné nožku, když se stařík ohlédne, běží bez váhání a oba mizí v bráně. Nezaznamenal jsem je během příjezdu. Od brány zavanul ostrý, ztuchlý chlad, jen krátce bodl, pak prudce zavoněl tabák.
Taxikář nahrbeně svírá prostředníkem a palcem konec ubaleného žvára. „Pánové-procedí do dýmu kolem hlavy-Pravda nesmí záviset na tom, komu bude sloužit!“
Faríh v záklonu se zasměje a také vypustí oblak kouře. „Samozřejmě, zvelič pravdu a máš hloupost.“
Usmívám se poněkud hořce. Taxikář ležérně zasalutuje. Nasedá, odjíždí. Máváme.
„Á, Pánové dokouřili? Račte za mnou.“
Můj mozeček, mysl líná
Přemýšlet je hrozná dřina
Z okna koukám přes ulici
Za Kytarou kulhaj bicí
Přemítám o hovadinách
Mimo jiné…
Tvrdá hudba fakt mě bere
Dýmy vzlínaj nad jezerem
Že je Lejzy, zpívá Gillan…
Hloubka plytce purpurová
Basa buší-spodní píst
Štipku blbě zaveršovat
Všechno ruším a jdu jíst
Dobré chutnání
Děkujeme za přání
Nesněží, déšť padá, jen se lije
Rozvaření motýli-import z Itálie
Slunce dokonalou šedí skryté
Omáčka chutě, barvy neurčité
Polívka-zacuchaná kozí brada
V břuchu učiněná hitšaráda
A kytara znovu v let
Moje bříško, moje břicho
I’ve never felt so bad
Before
Never never before
Párplovská klasika
Činel tikne lehce zvoncem
Časné popolední
Já vím, se to neříká
Ale co vešlo jedním
také druhým vyjde koncem
Jářku, opět klasika.
