Blik aneb světlo na příděl

Lexikon praví: Rostlinky, tvorečkové, všechno živé co roste, přežívá, rozmnožuje se plůdkem i květem musí být svým způsobem dokonalé. Chápu, zahltit myšlenky planou teorií je nepatřičné, zatímco Retto von Hameln šlukuje nejdříve požužlanou cigaretku, pak kratší a kratší, nyní mezi vousy jen pohaslého vajgla. Zakažte kouření úplně! Pot ze mě lije jako z konve, Dagmar fačuje fořtův poraněný prst, Max už poněkolikáté značkuje své teritorium podél trsů vzrostlého orobince močí. Od hor občas vlahý větřík mrskne šipku chladu, rozčeří hladinu. Jezero má potemnělou, zasmušilou tvář. Sladkou vůní vepřové pečínky prolíná odér příbřežního bahniska.

Dokonalí v opakování jednoduchých rekurzivních vzorů. Sklon chaosu k sebeuspořádání je prvotní vlastností kosmu. Evoluce, velký designér, Bůh, skládačka Lego, puzzle hradu Neuschwanstein, jak chcete, ale je to tak.

„Jirzina, Dagmar uložte Retta na lavici vedle krbu, nechť zraněnou nohu napřímí, teplem zpříjemní čekání na druhou pomoc. A my přátelé povstaneme, Jirzina, prosím neházet panáky v ústo, Janouš více sportovně, pěkně rovně jako chlap, připažit a sednout a vztyk.“

Janouš mi neznatelným úsměškem naznačil, že paní Hilde nebude nic platná ani třetí pomoc. Hans Gutfreund rezignovaně pokrčil rameny a suše poznamenal nebo spíše posteskl si, v očích zelený odlesk zalesněných hvozdů: „Takhle mě komanduje každou sobotu, ale to víte přátele, někdo to tady řídit musí. Většinou je má choť srdečnost sama. Avšak pojďme, pomůžeme Joachimovi naporcovat selátko. Pojď, Hilde připít hostům i sobě.“
Retto již červenolící, stříbrný tácek v mírně rozechvělé paži, vodka bryndala z vrchovatě naplněných pohárků na tácek a slévala se, měnila tvar, plýtvavá améba alkoholového šílenství.

„Tati, pověsil jsem věnce klobásek i kola vuřtu do udírny.“
„Wunderbar Joachim.“ Zasmáli jsme se vespolek.

Ostatní hlavy k pohárkům sklopené a mě nenapadlo nic smysluplnějšího, než zhrublým hlasem zavřeštět: „Smirnoff !“
Hilde úlekem netrefila ústa a chrstla tekutinou těsně pod oko, zatímco potměšilé kopce vracely několikrát ozvěnou: mírnóv, mírnou, přiběhl Max a drsným jazykem olizoval dobré to ženy tvář.
Jídlo bylo báječné. My si pochutnávali, pochutnával si Retto i doktor z hor, který přijel ošetřit pacienta. Přejedenému zatěžko popisovat lukulský hod, mate-li hlad, běžte pojíst, znásilnit lednici nebo podobnou neživou věc poblíž.
Místopis, ale především technologie chovu jeseterů jsou úchvatné. Hory, nevyřčenou otázku na rtech údolí, otáčejí hlavy ke slunéčku kráčejícímu na západ. Svišti postýlky slámou do peřinek hnětou, kravky loudavě míří v chlév, kamzíci na úbočích tradičně strnulí ve střehu, celí bronzoví v posledních paprscích končícího dne.

Za doprovodu mužské větve rodiny Gutfroidovic (rozuměj Hanse a Joachima, ne dřevinu) jsme sestoupili do chladného suterénu. Janouš uchopil do své dlaně mou, sám šokován pohledem na obří ryby ustájené v kójích. Okrové kachličky, hnědé lemy hran, ve výši hlavy dekorativní keramika s bílými motivy protěže alpské, dlouhý vyvýšený střed napříč celou halou, kolmé stěny tvořící jednotlivé boxy, kovové zábradlí, na první sloupku místo koule malá hlava trpaslíka.
Janouš jen vydechl: „ Kurva, krasnoludki, to jest jak u nas ve Wroclawiu (Vratislav, německy Breslau).“

Ryby vztyčily rypce na pozdrav. Parno sycené pachem rybiny.
„Lehnout!“ Zavelel Joachim.
Vyzy se na povel překulily na stranu a volnou ploutví vytrčenou vzhůru za vehementního plácání ocasů nám mávaly.
„Dost legrace! Která má na svědomí fořtův palec?“
Ryby koulely okem a mávaly, závan vůně řas a vodní plísně spolu s kapičkami, jen ta předposlední nalevo otálela – výza č.: 325.
Rybářské galoše prudce zapleskaly po zdrsnělém povrchu, to už byl Joachim v polovině a tryskem mířil dál. Vztekle hupnul do bazénu, mocně uchopil oběmi pažemi rybu za rypec a cloumal jí nahoru, dolů.
„Nešťastnice cos to udělala, nechápeš, jak musel fořt trpět?! A my, lidstvo?! Dobře. Zítra si to ještě vyříkáme. Vyza i přes svou velikost kolem pěti metrů zkroutila tělo do oblouku a ploutvemi zakryla oči.“
„Nenechte se dojímat, pojďte, prohlédneme si jednotlivé kousky. To je Tamara.“
Snad chrupavčitá obryně rozuměla, nadzvedla tělo a pokývala vousatou hlavou, lépe vycvičená nežli delfín. Až nyní jsem si všimla, že v některých kójích skotačí kolem klád rybího masa rodinky vyder. Joachim pozvolna kráčel k nám, v podpaží kbelík a krmil je malými ouklejemi. Prošli jsme celou stájí a vyslechli množství polidštěných rybích jmen.

Konečně venku, čerstvý vzduch. Zešeřilo se. Divná nálada, blízká pomatení smyslů. Možná proto ten večer, možná byla noc hluboká, hvězdná jistě, jsem Janoušovi dala. Detaily popíšu příště.
Jen se mi zdálo, když do mě opakovaně vrážel ptáka, že světla je málo a občas bývá černé, podobá se tmě. Pak hory zapěly vysoký chorál a vykročily pochodém…vchod! Vstupme do tmy. Lístky na světlo došly, baterky sebou! Blik: sny, blik: reklama, blik: statusy, blik: kdo je tady holota?!

Magnus Pospěch tam spěchal už druhý měsíc. A musel to stihnout. Do zítřejšího rána. Bezpodmínečně! Jinak to dopadnout nesmělo. (Vladimír Sorokin – Telurie)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Dobrodružství robota Jiřiny. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s