Svátek práce aneb Hoří, má panenko!

Mám po šichtě. Konečně pátek. Domluvila jsem scuka s Vlastou v zahradní restauraci jedné z několika místních picérií, jméno není podstatné. Ono, ty zahradní restaurace jsou všechno jenom ne zahradní. Stolky uprostřed probodnuté pomalovaným mega parapletem, dřevěný plůtek, nebýt na sídlišti, jeden by očekával stádo ovcí, koz nebo drůbeže. Alespoň pelargónie v květináčích vesele rostou. Presso solidní, a co…?…dáme cukříky dva, věneček, ani ta šlehačka štíhlé linii neprospěje, nevadí milánkové, ale chutná tuze dobře a rum je Rum. V Lexikonu píší, že za malý kousek vašich blbých dějin, v kraji kde přebývám, se nebude směti říkat rum, ale Tuzemák. Klovej mi bramboru, škrobe! Vlasta by měla dorazit každou chvíli. Jdeme na „Hoří, má panenko, hoří!“ Kino se jmenuje Kosmos a film podle encyklopedie všehomíra natočil Miloš Forman. Kapitán kdysi od něj cosi promítal návštěvě z oběžnice Yburanu, název v místní řeči je nevyslovitelný, byli divní. Jo, dílko pojednávalo o životě ZOO, kde nikdo není normální. Mě tyhle umělecké eskapády moc neberou. Pamatuji, že jsme v robotích jeslích hrozně rádi chodili na pozemskou komedii Ridleyho Scotta – Vetřelec, se jmenovala. Jsme se řezali, až plechy chrastěly. Mrskej mi setrvačník, Bimbáci! Vlasta furt nikde. Počtu v Lexikonu. Není všeobsažně dokonalý, jako ostatně nic v našem vesmíru, a některé věci mi přijdou poněkud zvláštní. Ale nemyslete, že Lexikon lže, tak mohou přemýšlet fakt vyloženě tupí burani, líne socky nebo červená a hnědá lůza! No, nemyslete, na dalších stránkách padají i taková slůvka…i horší, ba jo. Třeba řečník deklamuje z obrazovky: Demokracie je fraška a dějiny se opakují dvakrát: jednou tragédie, ondy komedie. Pane vrchní, ještě sklenici minerálky. Samozřejmě neperlivé. Neví co je v módě, a leze mu tílko z gatí, prďocha starej!

Kde jsem skončila? Á-ha, tady!

Svátek práce. Svátek práce slaví lidé každý rok 1. května téměř na všech kontinentech. Oslavou vzdávají hold vytváření nových statků a služeb, a také aby uctili památku amerických stavitelů jachet, kteří zbloudili v pozdních večerních hodinách přesně týden před oním datem roku 1886 ve spoře osvětlených uličkách města Miami na jihu státu Florida. Dvaadvacet zmizelých stavitelů bylo na popud manželek, družek a druhů ihned za úsvitu prohlášeno nezvěstnými a šerif Roy Bean vyhlásil celostátní pátrání. Pečlivým zkoumáním profesionálních historiků i amatérských šťouralů v místních kronikách i denním tisku byla 10 let poté potvrzena dříve opomíjená domněnka, že místní šerif zmíněného jména, sice již nebyl v limbu, avšak celou noc trávil v kasinu za rohem a po příchodu do ředitelny se oddával své tradiční kratochvíli-máčení nohou ve škopku horké vody a nakrájených ředkviček.

Byla to právě Dorothy McClashová, jež prudkým kopem rozrazila lítačky, vrazila do úřadovny nositele práva a ochránce ústavy, když připínal šerifskou hvězdu na šle podvlíkaček a samým úlekem si propíchl levé mužské prso. Nelze se divit ustarané manželce a matce 9 dětí. Mezi pohřešované patřil i její manžel a dvanáctiletý syn. Brzy po osmé měla proběhnout porada stavitelů jachet a ona doma marně čekala, krůtí sendviče, bandasky Coca-Coly uchystané na dřezu. Jednou týdně, vždy v neděli dopoledne pomáhala v docích s šitím plachet, zatímco starý McClash, pokud po sobotním flámu vůbec dorazil z hospody domů, postával u plotny, opékal stejky, dohlížel na kukuřici zalitou bublající vodou v kameninovém hrnci a jsa občas dobře naladěn, dokonce zavařoval javorový sirup, i když zlí jazykové občas tvrdili, že podle zápachu linoucímu se úzkými uličkami průmyslového ghetta, pálí whisky. Byli opravdu moc, moc chudí. Navíc byla sobota.

Snad úlekem, možná díky silně podroušenému stavu, roztržitosti, počínající demenci, nejpravděpodobněji všem osudovým okolnostem, šerif při mocném vykročení směrem k odloženým kovbojským botám okovaných ostruhami, o kraj vědra zakopl, padl k zemi, štoudev na něj. Úder hlavou o podlahu a vědra do zadní části byl mimořádně frustrující, šerif prudkým připažením zavadil o spoušť revolveru, pádem mírně vyklouzlým z pouzdra, čímž si prostřelil vlastní levé stehno. Trochu vyděšená, ale vždy starostlivá Dorothy McClashová jej usadila na židli, nabídla krůtí sendvič. Naštěstí lékárnička byla tam, kde lékárničky bývají. Pomineme-li šminky, dámské punčochy, paruku, pod koňskou podkovou ležely smotky obvazů a obinadlo. McClashová neotálela, hbitě ovinula šerifovo stehno, které raněný křečovitě svíral kosmatými dlaněmi strážce zákona, těsně nad průstřelem, avšak činila tak velmi horlivě, až zavadila o druhý kolt vyklouzlý z pouzdra…Kulka zasáhla šerifovu pravou paži! Další obvaz. Rychle! Ochránci ústavy nezbylo, než přiškrtit postřelenou ruku kosmatou pravou nohou, ještě mokrou a od ředkviček. Levou horní končetinu přimotala horlivá McClashová ke zraněné noze. Kus krůtího sendviče trčící z úst, líce nafouklé, oči vypoulené. Samozřejmě šerifa krajně dopálila ztráta možnosti pohybu. Zlostně vyprskl kus žvance a s vypětím posledních sil zapálil cigáro. V obavách, aby retko nezažehlo bujarý plnovous zlostně jej vyplul, až Stetson sklouznul z hlavy do týla, i s chuchvalcem slin na ošoupanou podlahu, kde slévaly se dvě kalužiny, vody, šupinek ředkví a druhé…? Stejně mu cígo nechutnalo. Mezitím horlivá McClashová v ranním pološeru zabořila nos do lékárničky tak prudce…fortelné čepování almárky zapukalo, skobička povolila na okraji, petrolejová lampa, ještě před okamžikem trůnící na lékárničce, prudce udeřila o dubové fošnoví. Vzápětí do rozlitého petroleje obloukem přistála zapálená cigareta. Srubem strážce zákona a ochránce ústavy šerifa Roye Beana začaly tančit plameny.

Dortheye McClashové se nakonec podařit šerifa zamotaného do obvazů a vlastních končetin vykoulet z hořící místnosti. Projíždějící dostavník jej bezpečně dopravil do nedaleké nemocnice, kde jej opilý vrátný postřelil hned nadvakrát. Lékaři odvedli kus poctivé práce a šerif Roy Bean mohl brzy začít úřadovat v zbrusu novém srubu, který zdarma, jako výraz vděku zbudovali vděční stavitelé jachet. Horlivé Dorothy McClashové se dostalo veřejného uznání městské rady města Miami, jak lze dohledat v tehdejším vydání Miami Sun a každou sobotu mohla místo šití plachet zdarma pracovat na veřejných citrusových plantážích. Čtyři dny poté (rovněž referoval Miami Sun) dorazil do přístaviště naprosto vyčerpanej starej McClash, k trupu lodi připoutanou na kost ohlodanou kostru obřího mečouna. Jen vyhaslé černé zřítelnice na žlutém pozadí, propadlé do obrovské špičaté hlavy zakončené kostěným kopím majestátního sprintera světových oceánů, dlouhá páteř, zbytky masa na hřbetě, špičatá žebra ohlodaná žraločími zuby a pak jen ocasní ploutev tvaru převelikého srpu!

Navzdory šťastnému závěru končí příběh tragicky. Pohřešování stavitelé jachet se nezodpovědně vydali, aniž by podali vysvětlení svým bližním, na kontrakční výstavu Národního jachetního klubu tradičně pořádané v Chicagské klubovně na břehu Michiganského jezera stát Illinois. Návštěva pobouřila vyšší vrstvy, představitele moci správní i výkonné a rozdmýchala nebývalé projevy hysterie. Tři z Miamských stavitelů jachet byli na základě sporných důkazů obviněni z anarchismu a spolu s pěti dalšími dělníky z místních továren odsouzeni k trestu smrti oběšením.

Tolik Lexikon. Vlasta už fičí. Ještě chvilku na molu potaženém zelenou plstí, obehnaném dřevěným plůtkem, květináči pelagonií, a pak vzhůru Hoří, má panenko, hoří…!

Příspěvek byl publikován v rubrice Dobrodružství robota Jiřiny. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Svátek práce aneb Hoří, má panenko!

  1. digipadcz napsal:

    Ahoj, moc krásně se mi četl tvůj příspěvek. Jsem tu prvně, ale určitě příjdu znova, krásně se čte tvůj blog.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s