Ruda

(Když mohou být muži i ženy v naději, proč ne my, potulní pijáci?)

Nevím, jaká bláhovost vedla kdysi psavce, když psali do šuplíku. Pracně drtili písmenka do tuhých kláves psacího stroje, mozoly na polštářcích prstů, zaseklá kladívka a pak Korex-takový zmizík pro prstomlaty-pomíjím psaní přes kopírák, tam nepomohlo vůbec nic, anebo dokonce trápili svůj zrak a propiskou, nebo perem cosi drhli na papír. Kde jsou ty časy. Nebýt osobních počítačů, ďábelského rozvoje internetu a veskrze komfortního publikování vlastních blábolů na blozích, tak bych se na nějaké psaní, bez prominutí, vysral.

Nám, velkým básníkům smysl každodenního politického běsnění poněkud uniká, aktuálno považujeme za pomíjivě bezvýznamné, titulky a články zpravodajských portálů vnímáme prizmatem, který rozkládá informační hodnotu sdělení do případně použitelných slůvek o lásce a poznání, och, jak marné to jest hledání v končinách prázdna, pokud vůbec vnímáme, zpití hněvem a Vodkou jako psi, když byli jsme doraženi vlastní dychtivostí, reklamou, odkazy na bulvár a dohady, zdali dívka dne má umělý kozy nebo ne. Leč, dnes jsem pár odkazů sledoval poněkud pozorněji.

Zhruba jednu za dva měsíce nakouknu hlouběji do svého internetového archívu, abych zjistil, o čem to vlastně píšu. Vzpomněl jsem si, že zhruba před rokem a něco jsem zaslal příspěvek o rybaření na MPJXD. To, že nadpisy a speciálně označená slůvka někam vedou je vymožeností internetu, a tak i já přidám na závěr link k článečku. Link, co za slůvko? Zlinkovat, zlinkovat! Ne, že by ten popis rybaření byl nějak zajímavý, vlastně je to mystifikace, kde tvrdím, že rybář ulovil na Liptovské maře prapodivnou, neidentifikovatelnou rybu, podobnou těm nejohavnějším mořským rybám-ďasům, běsům a pakl ji naloženou ve slivovici poslal k identifikaci na nejbližší slovenskou universitu, poblíž Vídně. Rybáři jsem dal jméno Rudolf, poněvadž se tak opravdu jmenuje a z candáta udělal děsivou příšeru. Banální.

V neděli i dnes jsem si na něj vzpomněl, protože reálné existuje a jako můj kámoš mi občas, jako mnoha z jeho kámošů, dá párek pstruhů, navíc spolu jednou týdně nadstandardně chlastáme. No a tady se bezvýznamná historie spojuje se současností podobné kvality, alespoň v mém běžném vegetování. Pro mého, asi o dvanáct let staršího, přítele Rudu ovšem asi ne. Je to strojní inženýr, šéf jakési dílny, či čeho a má to už za pár měsíců do důchodu. Má dva syny, paní a psa. Ten mladší odešel po třech letech, se změnou majitelů, za prací z Anglie do Číny a rodičům přenechal welššpringešpaniela, který mluví pouze anglicky. Druhý pracoval pro automobilku ve vesnici, kde se rovněž vaří nápoj mého srdce s bůžkem Radegastem ve znaku, aby se po čase na perspektivní kariéru v korejském národním symfonickém orchestru vykašlal a kromě šikmých očí si odnesl předsevzetí věnovat se karetní hře zvané poker.
Pár blahopřejných SMS jsem už Rudovi odeslal přímo do Las Vegas-Hotel&Casino Rio, a protože má u mě dloužek, určitě mi rád svěří pár postřehů o Americe, přihodí fotku, ať z toho taky něco mám, myslím námět na článeček, nebo aspoň zážitky, a podobně, o které se s vámi pokusím podělit, protože jak praví vrchní Karas: „Můžeš vypít, jen co vypiješ“.

https://palosino123.wordpress.com/2010/08/20/na-rybach/

Příspěvek byl publikován v rubrice Jiné bláboly. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s