Moře, ano moře, aneb muž na příjmu

„No, co je?“ Zahučel do telefonu šéfkuchař hotelu Clarion, vlastním jménem Nikos Pepperia, díky bezvlasé palici, poťouchlému úsměvu s předsunutými horními špičáky, všemi svorně a škodolibě přezdívaný Poltergeist.
„Hledám Tanganiku Parzudaki.“
„Pozdrav pánbůh před večerem, Petrosi.“ Hlas ve sluchátku přešel do bodré věcnosti, podepřené sebevědomím respektovaného kulináře.
„Odjela domů pro halumi.“
Správně řečeno Halloumi, často připravované na grilu, posypané oregánem, nepřesně nazývané kozím sýrem, protože základ netvoří pouhé kozí mléko, nýbrž i mléko kravské a ovčí, dochucené tymiánem a mátou. Starej Parzudaki, správně řečeno, manžel Tanganiky, obhospodařuje v kopcích kousek za městem kozí velkochov, méně početné stádo ovcí a je hlavním dodavatelem tradiční lahůdky do hotelové spižírny. Bodejť ne, když se starou, správně řečeno, manželkou vlastní dvě vývařovny v suterénu hotelu. První připravuje vyhlášené národní speciality pro hotelové hosty, několika spolupracujícím restauracím v podloubí zpestřuje menu, druhá s láskou a péčí připravuje běžná kyperská jídla k rozvážce. Dlouho před dvanáctou spěchá několik rozhrkaných dodávek s pomuchlanými plechy, pomačkanými potravinářskými boxy, jak rytíř po zteči, rozvést hotová jídla prašnými, klikatými cestami pastevcům, vinařům, pěstitelům mandlí, citrusů, koření i běžné zeleniny, aby naložili plody jejich lopotné práce a téměř společně se vraceli naloženi čerstvými surovinami do dvora hotelu Clarion, kde už čekají Poltergeist, zrovna nevytížení kuchtíci a často i paní Parzudaki.

Rádio hlásí zprávy. Nad jihem ostrova se přehnala silná bouře. Déšť ustal i tady, na severu. Má sklenička z větší půlky poloprázdná, i když se to nezdá, Anemone dopila do dna, právě popotahuje před zrcadlem rudým šátkem ve vlasech a dle jejího uvážení, podivného vkusu, mu dává žádoucí tvar. Pootevřeným oknem proniká do místnosti mořský vzduch. Dívám se ven. Téměř jasno. Zbylé řasy mraků vysoko nad obzorem, hustší pásy šedomodré, řidší prozářené neviditelným sluncem do růžova. První náznak konce dne. Dodávky zaparkované v řadě pod okny. Poslední dorachotila před chvíli a čeká před schůdky do skladiště, až panáčkové v bílých čepicích a zástěrách vyloží z korby dřevěné přepravky s vínem. Střecha kabiny řidiče promáčklá, jako by dostala zásah šutrem vymrštěným středověkým trebuchetem. Když už jsme u rytířů a temného dávnověku, je záhodno zmínit, že hutné červené stolní víno nese jméno Commandarie a kdysi dávno jej s oblibou pil i rytíř, jemuž slávy neubrala ani noc trpkého poznání, kdy spočinul v sedle svého oře, vzdálen na míli plamenům loučí na hradbách svatého města a pochopil, že nikdy nebude jeho. Král vín a víno králů. Nade dveřmi průmyslová lampa opletená černým ochranným drátem, podobná zavařovací sklenici s vypouklým dnem uvězněné za mřížovím. Grapefruitová marmeláda uvnitř světelné flašky přetéká na okolní zdi a předměty začínají vrhat podivné stíny. Hořká bývají stmívání, když odezní bouře. První světla v oknech po stranách. Chodby hotelu naproti září a blednou podle neviditelných povelů okolojdoucích, fotobuňkám podél zdí. Z jedněch dveří v patře naproti vystupuje muž a žena, sotva viditelné menší hlavičky budou zřejmě děti, v dalších, o několik apartmánů doprava, mizí do sebe zaklesnutý pár. Jaké dočasné osudy skrývají dveře hotelových pokojů s výhledem na moře? Nevím odkud ti lidé přijeli, kam se vrátí domů. Turisticky ruch. Dvorem courá pán a jeho pes. Dědek smekne kšiltovku na pozdrav šéfce cateringu, ta s tváří odvrácenou jeho směrem poslepu kroutí svazkem klíčů v zámku a cosi šveholí. Noci na Kypru dovedou být romantické.
„Dobře, tak my pomalu vyrazíme“ Odvětil jsem do telefonu. „Anemone, zhasni, já zamknu, Parzudaki nás očekává v reprezentačním salónku. Po měkkém koberci, podél bílých stěn z cihel pálených v třicátých létech, několika vysokými těžkými dveřmi natřenými nesčetněkrát opravovaným béžovým emailem, za tichého skřípání pantů po zatlačení na pseudo-secesní kliku jsme pokorně dorazili do zřejmě nejluxusnější místnosti nejen v hotelu Clarion, ale i široko daleko.
Stěny obložené světlým dřevem a zrcadly, obrovský zažloutlý křišťálový lustr, zelený koberec. Velký, kulatý stůl uprostřed, potažený sněhobílým krajkovým ubrusem, židle v empíru, či podobném stylu, talíře neodhadnutelného data výroby, zdobené antickými vzory, podle mírně popraskané glazury snad z konce 19. století, těžké stříbrné příbory, broušené karafy naplněné červeným vínem, likérky anýzového Ouza, Láhve VSOP brandy, pálenka Zivana, korále soutzoukos-sladkých klobás v různých odstínech hnědé.
„Hlavním chodem bude kebab, arabské placky Mafruda nebo rýže Náseruti nebo Kléftiko nebo Khouzi. Kdybyste nevěděli, tak posledně jmenované je jídlem pouštních šejků. Základem je celé jehně, do jehož vyvrhnutých útrob se vkládá kuře naplněné nádivkou připravenou z rýže, lískových oříšků, cibule, rozinek a koření Baharat. Pak pevně svázané špagátem opéká se na rožni, žár topeniště tlumený žebrovím palmových listů, potírá vodou s hladkou moukou, tak dlouho, až maso odpadává od kosti. Ostatně, menu tištěné na ručním papíře má každý vedle talíře. Kdybyste něco potřebovali, kde je domácí telefon do kuchyně, víte.“ Ukončila krátký exkurz do končin exotické gastronomie Tanganika Parzudaki, otočila se na podpatku a zmizela v přítmí.

Chtělo se mi spát, jenže mamá do mě pořád cosi hustila, že tohle už viděla, když mi bylo deset a letěli jsme do Řecka, taky byla bouřka, letouny Varšavské smlouvy měly v onom prostoru manévry, v dálce nás doprovázely Migy-21, a když padla tma, světélka středních bombardérů. Otto vypadal otráveně, Faríh trávil časté chvíle na WC, jen mamá pořád něco mlela, distingovaně řečeno, vykládala, snad by nás i přetáhla francouzskou holí, kterou vlastně k chůzi ani nepotřebuje, pokud by nabyla dojmu, že ji neposloucháme. Nevím proč, ale připadali jsme si trochu jako blbci.

Anemone žmoulala v dlani kapesníček a já byl nervózní ještě víc. Fárih Fajsal tady už několikrát na společném jednání byl, telefonicky i písemně podávám zprávy do centrály každý měsíc. Sigusmundu Ingebolt jsem potkal jedinkrát u nich na recepci, ovšem s velkým Karou Delikem Ibn Czekem jsem osobně ještě tu čest neměl.

Letiště Nikosia, turecká část ostrova. Letoun se znakem palmového listu přistál na páté vedlejší ranveji a z něj vystupují, podle výrazu ve tvářích, tři naštvaní muži, dva neschopní přímočaré chůze a stará bába, která se rozhlíží, jako by ji to tady patřilo, přitom zlostně ťuká hůlkou do betonu.
To bude rito. Pomyslel si taxikář. Zamával špinavou placatou manšestrovou čepicí vstříc blížící se čtveřici, opustil VIP parkovací zónu a pomalu se rozjel k nim.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Dobrodružství robota Jiřiny. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s